Ze začátku to byl spíš jen takový hec. To, co zvládne moje roztomilá ženuška (blondýna) na mateřské, tak to dám přece taky. Nyní, po pěti letech vedení domácnosti, už můžu říct, že to všechno zvládám na jedničku. Ale pěkně popořádku...
Pusa se slovy: „Brzo se vrať, miláčku, pa pa pa!“ Dveře se zavřely a já se seznamem věcí, co musím udělat a zvládnout, a milionem dalších instrukcí zůstal doma sám se spícím dvouměsíčním synáčkem Vilémem. Co mám teď dělat? Dýchá? Nezapomněl jsem zapnout monitor dechu? Co když se probudí? Můžu si zapnout aspoň televizi? No hrůza, asi budu křičet. Srdce mi buší a to to nemluvně ještě spí. Co budu dělat, až se probudí? Pomóóc! Počkej, počkej, hlavu vzhůru, máš mobil, a když se bude něco dít, můžeš zavolat o radu. Nebylo to ještě ani deset minut, co moje manželka odpochodovala se slovy: „Teď bude spát aspoň dvě hodiny,“ když v elektronické chůvičce zapraskalo a ozval se brekot. Málem jsem na sebe vylil ranní kávu a pelášil po třech schodech nahoru do patra do dětského pokoje. Otevřu dveře, nakouknu do postýlky, otevřená očička, dudlík na prostěradle, řev a takový divný zápach... Že bych zapomněl zavřít okno? Nezapomněl, bylo to z postýlky. A sakra, asi největší hrůza všech tatínků... Dneska poprvé musím přebalit dítě. Jsem zralý na panáka, ale v osm hodin ráno? Radši ne.
Dobrá, kouknu na přebalovací pultík, mokré ubrousky, suché ubrousky, plínka, krém a nesmím zapomenout na kolíček na prádlo. Ano, ten je pro mě na nos. Uf, po deseti minutách hotovo, v náručí uspán a polehoučku vrácen do postýlky, opatrně zavírám dveře od pokoje. Zdá se, že to asi nebude taková pohoda... Po prvním týdnu jsem si už připadal jako mazák, ale drahá polovička mi vysvětlila, jako že super, ale ten seznam věcí, co jsem dostal, se sám neudělá, a když už jsem se rozhodl zůstat doma na mateřské, tak to že není jenom o přebalování a krmení dítěte. Takže ten úklid, večeře, nákupy, pračka, sušička, vyřídit pár věcí na úřadě a v bance, to se musí k tomu zvládnout taky? Copak jsem superman?
(Pokračování příště.)