Jak dlouho jste se musela ‚léčit‘?
Asi půl roku. Je to poměrně náročné na psychiku, při návštěvě paní doktorky Biljakové se musí člověk uvolnit, musí být v pohodě, musí dát prostě tělu šanci, aby se začalo léčit, vždyť se vlastně jedná o samoléčbu... A navíc to chce trpělivost a zase trpělivost. Nespěchat, všechno je to běh na dlouhou trať. Západní civilizace je zvyklá na to, že člověk spolkne antibiotika a za dva dny je hotovo. Takhle ale východní medicína nefunguje. Je třeba být v klidu, nemyslet na tisíc věcí zároveň a soustředit se na uzdravení. To je v našem tempu opravdu těžké. Ale já jsem měla obrovskou motivaci, druhé dítě jsem moc chtěla, takže jsem to zvládla. V tomto směru o sebe ale pečuji i dál. Už jsem nějaký čas klientkou paní doktorky Golkové na Anti Aging klinice, která mi pravidelně doplňuje různé vitaminy a minerály velmi zajímavou přírodní formou, a také jsem si před časem nechala udělat potravinový intoleranční test, takže vím, jak mám jíst, abych se cítila být fit a plná energie a nezatěžovala organismus. Dávám také samozřejmě pozor na to, co jedí mé dcery.
Jaké vůbec jsou vaše dcery?
Obě moje děti jsou v uvozovkách ‚postiženy‘ tím, že vzešly z mezinárodního svazku a že mají namíchané středoevropské a jižanské geny. Proč říkám postiženy? Protože jsou trochu jiné než typicky české děti. Ne snad, že by jinak vypadaly nebo se jinak chovaly, ale jsou trochu jiné v prožívání situací. Už kdysi mi paní učitelka ve školce vykládala, že tam chodil jeden malý Ital a že to bylo úplně stejné jako s Natálkou – když měl někoho rád, tak by se pro něho rozdal, ale když byl na něho někdo ošklivý, tak ho měl na černé listině a neřekl mu ani ahoj. To s sebou nese v kolektivu určitý problém, protože občas zkrátka musíte vycházet i s lidmi, kteří vám moc nesedí. Na druhou stranu, pokud máte takového ‚srdcaře‘ za přítele, věřte, že je to pro vás obrovský přínos.
V čem jsou vaše dcery stejné, a v čem se naopak nejvíc liší?
Natálka je větší introvert, Mia je extrovertní, veselá, je to taková komediantka. Natálka krásně zpívá, ale strašně se stydí. Říkám si: „To je taková škoda, že to nechce někde předvést,“ ale pro ni by to bylo utrpení. Jakékoli vystoupení i ve škole protrpí a málokdy má sólo ve školním sboru, protože se zkrátka stydí. Pak mi doma zpívá písničky od Adele a já žasnu! Jsou přece tak těžké! A ona je tak úžasně zvládá! Je to velká škoda. Zato Mia naopak miluje společnost, jakmile k nám přijde nějaká návštěva, tak je ve svém živlu a vysvětlí jim ‚politickou situaci v Kyrgyzstánu‘. Je zkrátka miláčkem publika.
Jak to všechno zvládáte, práci, rodinu…?
Asi jako každá matka: obtížně, ale s láskou. A občas je to takový fofr, že se jenom snažím přežít. Ale dobře vím, že jsou na tom jiní lidé mnohem hůř. Spolupracuji se sdružením Hestia a to se ve svém programu 5P, jehož jsem patronkou, věnuje dětem, které to mají v životě pekelně složité. Přispí vám a také sháním peníze od jiných ochotných lidí.
Máte doma nastavený režim?
Máme a poměrně pevně, protože by to jinak nešlo zvládnout. Mám každý den zorganizovaný minutu po minutě a štve mě to, ale nemůžu s tím nic udělat. Nejlepší relaxací je pro mne den, který nemám do minuty naplánovaný – ale těch je bohužel málo. Den jen pro sebe neznám už léta. Jenže mne nikdy ani nenapadne, abych poslala manžela někam s dětmi samotného, nedá mi to a jdu s nimi. Veškerý volný čas trávíme spolu. Máme to tak nastavené a vyhovuje nám to. Je nám spolu nejlíp.
Na začátku rozhovoru jste se zmínila o osudu, věříte na něj?
Určitě. A na to, že osud existuje, mám důkaz. Mám jednoho známého, který je jasnovidec, žije v Srbsku. A on mi jen tak mezi řádky prozradil, co mě čeká. Jak by to věděl, kdyby to už předem nenapsal osud?
Takže vy víte, co s vámi bude za pět, deset let?
Musím to říkat? Něco vím. Ale já se ho na to neptám, ani to nechci vědět, protože si nemyslím, že je dobré znát dopředu svoji cestu. Nakonec je na nás, pro který směr se na křižovatkách, které potkáváme, rozhodneme, nemyslíte?
