V jedenadvaceti letech se jí život obrátil vzhůru nohama. Přesto nepropadla malomyslnosti a žije naplno dál!
Text: Šárka Schmidtová
Studovala jsem vysokou školu cestovního ruchu, bydlela s přítelem, plánovala odjet na studia a za prací do zahraničí. Ráda jsem trávila čas aktivně, sportovala a bavila se s přáteli. Mé plány změnila jediná cesta, jediná vteřina. S přítelem Honzou jsme vedli spor, jak strávíme nedělní den. Bude to výlet, nebo Honzův, mnou tak neoblíbený fotbal. Tenkrát k mé radosti zvítězil výlet. Vyrazili jsme s kamarády Petrem a Zuzkou autem směr Karlovy Vary. Dobře si pamatuji každý detail toho dne. K večeru jsme se vydali na zpáteční cestu, která rozhodla o novém směru našich životů. Dnes s nadsázkou říkám: „Ještě, že se nám to stalo až cestou zpět a my jsme si ještě předtím užili pěkný den.“ Co se přihodilo? Autonehoda. Během cesty celá naše posádka upadla do snů, naše auto narazilo do několika aut v protisměru a skončilo mimo silnici. Petr na sedadle řidiče byl na místě mrtvý. Zuzana a můj přítel Honza byli převezeni sanitkou do nedaleké nemocnice Rakovník, kde lékaři bojovali s jejich vnitřními zraněními. Po čtrnácti dnech byli oba dva propuštěni z nemocnice k domácí rekonvalescenci, naštěstí nehoda neznamenala ani pro jednoho z nich dlouhodobé zdravotní následky... Honza hned po propuštění vyměnil nemocnici Rakovník za nemocnici v pražských Střešovicích. Nebyl nyní pacient, ale můj každodenní návštěvník. Při těchto vzpomínkách mu vždycky musím poslat obdivné poděkování. To patří i mé mamince, která mi je velkou oporou.
Šokující poznání
Po neštěstí jsem byla převezena vrtulníkem do ÚVN Střešovice. Z nehody si nepamatuji vůbec nic, dal ších čtrnáct dní jsem byla v umělém spánku. Z vyprávění si ale uvědomuji, že pro mou rodinu i pro Honzu muselo jít o nejtěžší životní chvíle. První informace doktorů zněly: „Stav stabilizován.“ Na otázky mamky, mám-li v pořádku míchu, zatím přicházela kladná odpověď. Třetí den se ale situace změnila. Po magnetické rezonanci přišla ta nejsmutnější zpráva. Při úraze vzniklo poranění míchy v oblasti krční páteře, místa, které ovlivňuje hybnost téměř celého těla a části vnitřních orgánů.
Děsivá diagnóza
Okamžitě jsem musela podstoupit operaci kvůli stabilizaci zlomenin krčních obratlů. Pak přišel den, kdy mne začali probouzet. Diagnóza se potvrdila. Nemohla jsem pohnout rukama ani nohama... Byla jsem připojená k dýchacím přístrojům skrz tracheostomii. Nerozuměla jsem ničemu. Nehybnost celého těla, kolem samé přístroje, neschopnost sama dýchat, dojít si na toaletu. Informace ke mně pronikaly jen pomalu. Začalo se přede mnou mluvit o poranění míchy. Mé rodině bylo řečeno, že můj stav bude pravděpodobně trvalý. Snad budu prý i schopna jezdit na vozíku a sama dýchat. Nikdo z nás však nevěřil, že se z téhle šlamastyky dostanu. Ani já ne. Mé první nemocniční dny se upínaly na odpolední návštěvní hodiny, kdy jsem mohla vidět rodinu a Honzu. Těšila jsem se na jakoukoliv změnu, rehabilitaci, návštěvu lékaře, pár slov se sestřičkami, to všechno alespoň částečně krátilo dlouhý nemocniční čas. Po měsíci jsem začala dýchat bez pomoci. To byla podmínka pro převezení do nemocnice v Motole, kde byla v roce 2004 otevřena spinální jednotka, specializovaná na míšní léze.
Přes ubezpečování střešovických lékařů, že mne nečeká další operace, jsem v Motole před zahájením rehabilitace musela ještě jednu podstoupit. Teprve potom jsem mohla na ‚spinálce‘ konečně začít s rehabilitací. Byla jsem natěšená, že se všechno začne měnit a lepšit. V rámci možností se to i vyplnilo, jen každý pokrok trval věčnost. Začala jsem jezdit na invalidním vozíku. Začala se mi zlepšovat hybnost rukou. Znovu jsem se učila jíst, psát, být alespoň částečně soběstačná. S pomocí ergo terapeutů jsme vymýšleli, jak si vyčistit zuby, jak ovládat počítač a podobné věci, které bych s nehybnými prsty byla schopná sama učinit.
Neočekávaná radost
Cesta k domovu po úraze je dlouhá. Po čtyřech měsících jsem pokračovala z Motola na další rehabilitaci do rehabilitačního ústavu Luže – Košumberk. Nadšení z prvních rychlých pokroků se vytrácelo. Půlroční pobyt nepřinesl žádné velké pokroky. Naopak jsem začala ztrácet naději na zlepšení. Setkávání s pacienty, kteří i přes veškerou rehabilitaci zůstali odkázáni na vozík, mi říkalo, že se budu muset smířit s životem na kolech a nutnou pomocí okolí. Ta pro mě byla nezbytná při všech každodenních činnostech, jako je oblékání, přesuny na vozík, osobní hygiena, pohyb na vozíku. A pak přišel mnou tolik očekávaný okamžik propuštění domů. Nemohla jsem se dočkat, ač jsem se nevracela podle plánů, které jsem si předsevzala..., po svých. Dlouho jsem se však doma neohřála a musela jsem se zánětem ledvin opět do nemocnice. Při ultrazvukovém vyšetření jsem od paní doktorky dostala otázku: „Víte, že si nosíte v bříšku miminko?“ Já ztratila řeč. Honza, dnes skvělý tatínek, odešel na uklidňující cigaretu, také beze slov. Jediná osoba, která hned vytušila štěstí této situace, byla má maminka. Přijala zprávu s úsměvem. Začal nový kolotoč vyšetření, na jehož konci byly zahnány naše velké obavy o zdraví děťátka. Byla jsem téměř v pátém měsíci těhotenství a čekala jsem zdravou holčičku. Sami lékaři projevovali obavy, jestli mé tělo tak krátce po vážném úraze bude připraveno k donošení dítěte a porodu. Často přicházely otázky: „Jak je možné, že sis těhotenství nevšimla?“ Sama si na tuto otázku dodnes odpovídám jen úsměvem. Každopádně to bylo velké štěstí. Kdybych na své těhotenství přišla dříve, jistě bych podstoupila potrat. Vzhledem k celé situaci.
Dnes mohu s radostí říci, že mám skvělou, zdravou, šikovnou osmiletou holčičku, která se mi stala obrovskou motivací nepropadat pocitům beznaděje a naopak mě stále žene kupředu a k samostatnosti. Vidím kolem sebe mnoho maminek, které jsou na vozíku a mají vlastní děti. Ostatním vozíčkářkám, které nad otázkou ano či ne váhají, s radostí předávám informaci: „Ano, vozík přece nebrání v tom, mít děti.“ Dobře vím, že bez této osudové náhody bych se se svým handicapem neodvážila mít dítě. Ráda říkám: „Dcerka Natálka si svou cestu na svět doslova vyboxovala.“
Život s vozíčkem
Nelehké chvíle nás samozřejmě teprve čekaly. Těhotenství proběhlo bez komplikací, dcerku jsem porodila jako vánoční dárek 27. prosince plánovaným císařským řezem. Snažili jsme se s celou rodinou připravit zázemí, abych mohla s Natálkou zvládnout co nejvíce věcí sama. Až realita mi ukázala, že to zkrátka není možné. Moje maminka přebrala z velké části, ač nechtěně, mou mateřskou roli. Teprve v těchto dnech jsem opravdu začala trpět svým úrazem. Chtěla jsem se o děťátko starat sama, jak si to přeje každá maminka. Nemohla jsem. Vždyť i péče o mne byla tou dobou velice náročná. O Natálku se v prvních dnech postarali mamka s Honzou, pak jsem začala využívat osobní asistenci. První tři roky Natálčina života jsme měli doma neustále třetí osobu, která mi se vším pomáhala. Situace se obrátila, když Natálka přestala potřebovat tolik péče. Myslím, že oproti všem dětem se v soběstačnosti posouvala kupředu mílovými kroky. Ani já nezůstávala pozadu a oproti počátkům po úraze jsem se stále zlepšovala. Ve třech letech Natálky už jsme mnohem více věcí zvládly samy. Natálka začala chodit do školky, já studovat dálkově vysokou školu na Metropolitní univerzitě, obor veřejná správa. Věci okolo domácnosti a své osobní hygieny jsem si zajistila s osobní asistencí dopoledne. Odpoledne a večery už patřily a vlastně stále patří jen nám.
Jak žijeme dnes? Celá má poúrazová cesta mi ukázala, že život na vozíku rozhodně nekončí. Stále mám kolem sebe své blízké, kteří mi pomáhají. Díky úrazu jsem poznala spoustu lidí, kteří jsou duševně velice bohatí. Stejně jako úraz sám o sobě, mi tito lidé otevřeli nový pohled na život. Denně musím využívat pomoc druhých k překonávání bariér, které jsou všude kolem mě (malý schod, nájezd, kopec), a věcí, které sama kvůli handicapu nezvládnu. Často přicházejí chvíle, kdy mě můj úraz štve, kdy nemohu to a ono, ale oproti tomu mě v určitém směru ochota druhých naplňuje. Uvědomuju si, že přes každodenní starosti je tu mnoho takových, kteří rádi pomohou. Setkávání s takovými lidmi se mění v zvláštní příjemné zážitky. Přes upoutání k vozíku ráda cestuji, sportuji a vyrážím za kulturou.
Navštívila jsem několik evropských zemí, s kamarádkami jsme dokonce vyrazily na Nový Zéland. V létě jezdím na handbiku (kolo přizpůsobené pro vozíčkáře), jezdím na card-ski (lyže pro vozíčkáře) a také plavu. S Natálkou rády trávíme čas v přírodě. Spolu s tatínkem se snažíme naší dcerce nabídnout plnohodnotný život a myslím, že se nám to docela daří. V současné době mám dostudováno a pomáhám ve sportovním klubu vozíčkářů, kde pro ně organizujeme sportovní kurzy. Chci poslat dál všechnu pomoc, které se dostalo mně samotné.