Dělá to, co ji baví a čím rozdává radost. Přestože není lehké se tím uživit.
text: Šárka Schmidtová
Jana pochází z malé vísky na Vysočině, která se jmenuje Kuklík. Dneska už si popravdě moc nepamatuje, čím chtěla být jako malá holka, ale jak říká: „Pokud jsem byla aspoň z malé části stejná jako dnes, tak určitě každou chvíli něčím jiným. Mám ráda změnu v tom, co dělám, alespoň co se tvořivosti týká.“
Od malička ji bavilo kreslení, nejradši by pokreslila všechno, co měla po ruce, jako nějaký zvláštní talent to ale nevnímala. Byla to prostě záliba, které se věnovala nejradši. Do výtvarného kroužku sice nějakou chvíli chodila, ale byl to pro ni jen jeden z mnoha. Vybavuje si například i kroužek elektrotechnický nebo střelecký, který ji sice bavil, ale nikdy nic netrefila. Ve chvíli, kdy si po základní škole vybírala další směr, ji lákala malba na sklo. Sen se však nakonec nevyplnil, jelikož její rodiče měli obavy z dlouhodobého vystavení toxickým barvám. Vyučila se tedy švadlenou. Když vyšla ze školy, protloukala se všelijak. Protože je tak trochu dobrodružka, vystřídala spoustu zaměstnání. „Moje svobodomyslná duše zkrátka nemá ráda stereotypní rutinu...“ Po pár letech přelétání od jedné práce k druhé se vdala a porodila nejdřív dceru Kateřinu a za tři roky syna Matěje. A právě když byl mladšímu dítku necelý rok, začala se opět intenzivněji věnovat svému výtvarnému koníčku. Jen tak pro zábavu se pustila do kreslení knížky pro miminka, do které by si maminky mohly zaznamenávat, jak děťátko roste a co už umí. Byl to jen takový pokus. Tou dobou ji kamarád, grafik a kreslíř Ivan Emler, přiměl zkusit svou techniku kresby – perokresbu, grafiku. „Kdo zná jeho dílka, jistě by mi dal za pravdu, že je to krásná technika, ale mně po nějakém čase začalo vadit, že v těch obrázcích není kousek mě. Pak mě zvláštní náhoda přivedla ke klasickým pastelkám, a tehdy se pro mě kreslení stalo srdeční záležitostí. Pastelky mě, jak se říká, úplně dostaly. A jsou mojí vášní dodnes.“
Nadšení úplně Stačí
Dnes vyplňuje kreslení většinu Janina volného času. „Přiznám se, že mne dlouho trápilo, že na to, abych se věnovala kresbě, nemám potřebné vzdělání. Dnes už jsem o trošku moudřejší a vím, že když člověk dělá to, co miluje, nepotřebuje k tomu žádné diplomy, stačí láska, vášeň a nadšení pro věc.“ Kreslit se Jana tedy vlastně nikdy neučila. „Kreslím víceméně pocitově. Možná to zní překvapivě, ale i když člověk například nezná teorii míchání barev, nemusí to vadit, protože i barva jde ‚navnímat‘ nebo ‚nacítit‘, jak říkám. A to je zrovna můj případ. Kreslím tak, jak to cítím, a když někde udělám něco špatně, příště vím, na co si dát pozor. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí.“ V samých začátcích se ještě radila s kamarádem Ivanem, ale teď už se neptá, co a jak by měla kreslit. Dostane-li nějaký nápad, hned ho sama vyzkouší, říkává, že není nad vlastní zkušenost. A i když si zkusila různé výtvarné techniky, nakonec zakotvila u nejoblíbenějších pastelek. „Dneska už v podstatě kreslím jenom pastelkami, občas nepohrdnu pastelem. Nejradši kreslím fantazie, tam opravdu člověk může popustit uzdu představivosti, pocitům a emocím.
A pak jsou to samozřejmě ilustrace dětských knížek, protože kreslit pro děti byl vždycky můj sen.“ Nějakou dobu si Jana kreslila jen tak pro radost a svá dílka zveřejňovala na Facebooku, první zakázka na sebe však nenechala dlouho čekat. „Dostala jsem zakázku na ilustrace do knížky z oblasti osobního rozvoje. Bylo to hodně zajímavé a v jistém smyslu i jednoduché, protože spoustu věcí, kterých se knížka týkala, jsem měla možnost zažít na vlastní kůži. Nedávno jsem dostala nabídku na vytvoření ilustrací do knížky pro děti. To je vždycky krásná práce, obzvlášť v případě, že je knížka dobře napsaná.“ Letos v létě se Jana dočkala své první výstavy. Bylo to na Novoměstsku ve Sněžném, na vernisáž přišlo asi sto padesát lidí a promluvila tam spisovatelka Jaroslava Timková. „Bylo to krásné, nádherná atmo sféra, sem tam byly k vidění i slzičky dojetí!“ vzpomíná Jana.
