Děti ji znají jako bílou paní z pohádky ‚Mazalové‘, dospělí zas jako Bety z ‚Ulice‘ nebo Ivetu z ‚Vyprávěj‘. Mladá herečka je však také manželkou scenáristy Rudolfa Merknera a matkou sedmileté Justýny a devítiměsíčního Thea.
text: Šárka Schmidtová
První dítě, Justýnku, jste porodila na dnešní poměry docela brzy, v pětadvaceti letech. Přišla jste do Prahy, snažila se uchytit – a najednou dítě! Neváhala jste ani minutu?
Justýnka byla plánovaná. Já tenkrát byla zamilovaná a dítě jsem chtěla, říkala jsem si, že tak za rok bych mohla otěhotnět. A ona se nám Justýnka podařila téměř okamžitě, takže jsem byla trochu zaskočená. Ale já věřím, že žádné dítě se nenarodí náhodou, každé je tady v ten správný čas, i když to tak někdy nevypadá.
Co vám Justýnka přinesla do života?
Lásku, sílu bojovat, zodpovědnost a dospění, taky chaos, vyčerpání a občas chvíle zmatku, to když si nevím rady, jak nejlépe vychovávat. Ale hlavně obrovské vnitřní naplnění. Od jejího narození už neznám slovo nuda.
Nechala jste práce, abyste se mohla věnovat sobě a miminku, nebo jste se ji od začátku snažila skloubit s mateřstvím?
Právě v té době jsem měla hodně práce. Během těhotenství i krátce po porodu jsem točila seriál Ulice a pak Horákovy. Hrála jsem na Vinohradech a nemohla jsem se zastavit. Až tak kolem prvního roku Justýnky se práce najednou vytratila. Všechno jsem dotočila a dohrála a pak dva roky nikdo nezavolal. Bylo to dost těžké na psychiku. Neměla jsem v Praze moc kontaktů a bála jsem se, že se na mě nadobro zapomnělo. Ale byla to jen zkouška, kterou jsem překonala. Odrazila jsem se ze dna a práce se zase znovu rozjela. Já kariéru vlastně neřeším. Je hloupé a povrchní počítat, kolik mi vyšlo článků a titulek. Na tom štěstí stavět nemůžete, je to jen pomíjivé pozlátko. Miluji svou práci v divadle i před kamerou, to mě zajímá nejvíc.
Jaká vzpomínka vám nejvíc utkvěla z doby, kdy byla Justýnka ještě miminko?
Že byla neuvěřitelně pozitivní. Pořád se smála a život ji bavil. Když usnula, už jsem se těšila, až se probudí a bude zase s námi.
Pamatujete si její první slůvka? Máte schované první botičky?
Botičky schované mám a slůvka máme zapsaná v deníku. Ale nejčastější slůvko, které si z té doby pamatuji, bylo Boba – to byl Bob a Bobek. Milovala je. Kamkoliv jsme přišly, pořád se dožadovala Boba. Všech se ptala, jestli mají Boba. To slovo řekla snad tisíckrát za den!
Kdo vám s miminkem pomáhal, když jste měla tolik práce? To nemohlo být jednoduché...
Nebylo. A bylo to náročné i proto, že tatínek Justýnky hodně režíroval mimo Prahu a rodinu jsem v Praze neměla. Ale moc nám pomáhala teta Ala, což je Davidova teta (David Drábek je otec Justýnky). Dnes mám v Praze už oba rodiče, ale pořád pracují, takže Alenka stále hodně pomáhá.
„Když byl Justýnce rok, najednou sepráce vytratila. Dva roky nikdo nezavolal... Bylo to dost těžké na psychiku.“
S partnerem jste se rozešli, když byly Justýnce čtyři. Jak jste to všichni zvládali?
No, tenkrát jsme to moc nezvládali. I když jsme se snažili, nešlo nám to. Ale dnes spolu vycházíme velmi dobře. Na všem se domluvíme a řešíme spolu i výchovné problémy. Ovšem Justýnka náš rozchod řeší dodnes. Pořád se k tomu vrací a vlastně nikdy se nevzdala myšlenky, že bychom spolu mohli znovu žít. Což je hlavně pro ni těžké.
Pomáhá vám její otec s výchovou?
David se zapojuje do všeho, co jde. Už jsme našli zdravou míru, velmi nenásilně se doplňujeme a Justýnku vychováváme společně. Snažíme se domlouvat na stejném směru, dodržovat stejný režim.
Vidíte v Justýnce někdy sama sebe?
U nás je to tak, že vizáží je podobná mně, ale uvnitř má více po Davidovi. Má jeho humor a drzost, zálibu v abstraktních obrazech a fantazírování. Krásně maluje. To všechno má po tátovi. Je nadaná také pohybově. Skvěle tančí, což ovšem netuším, po kom zdědila.
A má sklony ke komediantství – po mámě?
To má a divadlo miluje. Ale herečkou naštěstí být nechce. Chce být atletkou.