Poslední léta měla usměvavá moderátorka jeden velký sen. Splnil se jí na začátku letošního roku. Dita a David.
Mámou jste právě tři měsíce. Jaké jsou vaše první dojmy?
Jejda, vy chcete, abych napsala knížku? Těch dojmů jsou miliony... Já myslím, že to ještě nikdo nepopsal, ty pocity, a jestli jo, tak to chci číst... No, je to paráda, úžasný pocit štěstí a radosti. A u nás dvojnásobně všeho!
Porod dvojčátek, to asi není nic jednoduchého?
I když si to člověk představuje kdovíjak a v hlavě má ty hezké i méně hezké scénáře, vždy je to jinak. Děti u mě vydržely až do 38. týdne, což je u dvojčátek téměř zázrak, a potom – díky tomu, že porod U Apolináře byl naprosto neplánovaný a rychlý, poté co jsem přišla JEN do poradny, tak jsem se ani nestihla bát. Měla jsem výbornou porodní asistentku, rodili mě rovnou dva doktoři (při akci mi přes plentu povídali, že jsou oba taky z dvojčat – dodnes nevím, jestli to říkali schválně, aby mě uklidnili, nebo je to pravda), nakonec jsem ráda, že jsem rodila císařem, když pak člověk čte ty příběhy porodů dvojčátek, kolik může být komplikací, tak to dopadlo všechno naprosto úžasně. Prckové byli pár hodin v inkubátoru na zahřátí a ještě večer mi je přinesli na JIP. Dalších deset dní jsme strávili na oddělení šestinedělí P1 a na tu dobu taky jen tak nezapomenu – a ještě znovu a znovu posílám díky veškerému personálu. Měli jsme pár komplikací a díky sestřičkám z tohoto oddělení a neuvěřitelné péči doktorů a sester z dětského ARO jsme odjížděli s velkým úsměvem a s radostí... A jinak? Moje děti krásně rostou, vracejí mi úsměvy a snad jsou a budou zdravé, co víc si přát?
Co je podle vás na mateřství vůbec nejtěžší?
Tak to teď nevím a ani asi neumím říct – je to obrovská zodpovědnost, strach... Ale to nejtěžší mě teprve čeká vychovat děti tak, abych na ně mohla být pyšná, aby mi jednou třeba řekly: Díky za hezké dětství! A prostě, aby byly šťastné. Aby věděly, že já už tady budu pro ně pořád.
Jaké bylo vaše vlastní dětství? Budete své děti vychovávat ve stejném duchu jako vaši rodiče vás?
Nepřeju si nic jiného než dát dětem dětství, jako jsem měla já. Jsem ze čtyř dětí a vůbec si nedovedu představit být jedináček. Od malička jsem zvyklá na domácí frmol a ten krásný všudypřítomný ‚zmatek‘. Rodiče se nám věnovali naplno a vzpomínám na spoustu věcí. Na dovolené jsme jezdili do Nízkých Tater do vesničky Donovaly. Dnes je tam obrovské lyžařské středisko, tehdy netknutá část Slovenska, my tam měli malou chatičku a chodili si pro ovčí mléko na nedalekou salaš, slavili jsme tam Vánoce bez elektřiny, v létě nosili kýble borůvek. Táta s námi podnikal túry, a to jak v Tatrách, tak třeba k pramenům Labe v Krkonoších. Jezdil sám s několika dětmi z celé široké rodiny a vše skvěle zvládal, když byla maminka s mladším bráchou doma. Naučil nás rozdělávat oheň bez sirek, spát pod širákem, vařit čaj z jehličí, objevovat studánky... Pořád jsme něco podnikali, jezdilo se k babičce, kde jsme byli neustále na zahradě a spali v bunkrech mezi jahodami a rybízem... Velká rodina je úžasná věc, a i proto jsem vděčná za dvojčátka, protože nikdy nebudou v životě sama...
Jakým výchovným chybám byste se naopak chtěla vyhnout?
Nevěřím v dokonalost a myslím, že tradiční rčení: pokus, omyl, úspěch na rodičovství sedí jako prdelka na nočníček. Výchova je výzva a šíleně obrovská, zodpovědná a vážná věc... Psát na čistý list papíru a udělat co nejméně chyb... Určitě bych nechtěla mít z dětí skleníkové kytičky, doufám, že budou rády v přírodě, chci je co nejdřív postavit na lyže nebo snowboard, posadit na kolo... Chci, aby si uměly poradit a prosadit svou. Nechci zanedbat ty první měsíce a roky, kdy se utváří osobnost, jsem ráda, že mám holku a kluka, protože to je krásná kombinace dvou individualit, které se můžou doplňovat a při - tom být úplně jiné. Davídek je už teď typický kluk a Ditunka typická holka. Věřím, že tím, že jsou dva už od začátku, naučí se o věci dělit, nebudou lakomí a budou velká dvojka. A to už jsou teď. Baví mě je pořád pozorovat, je to fakt to nejlepší kino.
