Jak se pro mě práce stala odpočinkem.
Text: Miliónová máma Jana Steinbauerová
Než jsem se stala matkou, v životě mě nenapadla spousta věcí. Například to, že si společně s dětmi pořídím téměř dokonalý budíček. A musím uznat, že ty naše jsou spíš pořádný BUDÍK. Dokonce nejlíp fungující před důležitou pracovní cestou nebo schůzkou. Člověk, čili matka, pak ráno vstává jako vyoraná myš zkřížená s pandou. Černé kruhy pod očima mám přes půl obličeje a moje tělo mi odmítá sloužit. Když se takhle krásně vyspím ‚do růžova‘, probudí mě jedině vlažná sprcha. Dalším pomocníkem je černý čaj s tunou cukru a citronem. Ovšem, pokud si ho stihnu vypít! V průběhu oblékání dětí, přípravy snídaně, vytírání polité podlahy a přebalování mladšího dítěte odpovídám na deset tisíc otázek. Během toho si opakuji, co všechno si musíme vzít s sebou. Několikrát šlápnu na neočekávaný předmět ležící na zemi a vzývám všechny svaté. Balím svačiny a navařené jídlo. Omrknu e-mail, dávám manželovi po telefonu poslední instrukce. V tom klidu stejně na polovinu věcí zapomenu. Ale je fakt, že člověk, čili matka, se naučí improvizovat a vystačí si pak fakticky s málem. Pokud si věci na sebe nepřipravím večer, beru ve skříni první, co mi padne pod ruku. Můj plán vypadat zas jednou k světu mi proto až tak úplně nevyjde. Zpocená s namalovaným jedním okem, druhé stihnu cestou, nakládám ty dva minilidi do auta. To, že s sebou mají zabalenou polovinu pokojíčku, už beru jako samozřejmost. Rychle je přikurtuji do auto - sedaček. Hurá, už nikam nezdrhnou! Nakládám zavazadel jak na cestu kolem světa. Ještě kočár! A sakra, jeho otisk mám na kalhotách. Není čas se vracet a převlíkat, jedu s flekem na stehně. Jako leopardí motiv to sice nevypadá, ale řekla bych, že u matek je celkem trendy. Odvážím děti na domluvené hlídání a těším se na ‚pracovní dovolenou‘. Konečně nemusím dělat dva milióny věcí najednou a mám klid na práci. To je ta lepší verze.
Trochu jinak den probíhá, pokud nemám žádnou pracovní schůzku a pracuji z domova. Starší dítě odvedu do školky. Tahle situace nastává jen dvakrát v týdnu. Jako tříletá si u nás Nela ve státní školce ani neškrtne, svěřujeme ji tedy alespoň do soukromé. Doma se mnou vegetuje JEN jedno dítě. Co si budeme povídat, úplně ideální pracovní prostředí. Uklidím nádobí po snídani, během toho stavím kostky. Čtu leporelo. Vyřizuju e-maily. Zvoní mi mobil, rozvařím oběd. Zvedám hovor, Viktor řve. Odpovídám na každou desátou větu a ještě špatně. Skrz telefon se nedá odezírat ze rtů a já přes řvoucí dítě prostě neslyším. Odbíhám do ložnice, abych chytla alespoň několik posledních slov. Hurá, slyším! Radostně vylezu z ložnice, v pohodě jsem dokončila pracovní hovor a mám i poznámky, úsměv na rtech mi ale mizí! V kuchyni sedí něco, co se vzdáleně podobá našemu dítěti. Při pohledu na kompletně zapraseného Viktora, rozsypanou kaši a vykrámovanou kuchyň se mám chuť zabít.
Převlíkám syna, vytírám kuchyň, dovařuju oběd. Oblíkáme se a letíme do školky pro Nelu. Během cesty je klid, pidimuž čučí po všech čertech. Konečně mám příležitost sesumírovat si v hlavě, co jsem ještě nestihla a co udělám večer. Ve školce vypadám jako blázen. Přes pracovní frmol jsem si stihla vyčistit zuby, učesat a oblíknout se. To, že jsem na sebe narvala kalhoty, které mám zakydané od krému na zadek, zjišťuji až ve školce. Dceři to nevadí, letí ke mně rychlostí blesku. Dostávám asi tři tisíce pusinek. Sice jsem celkem poslintaná, ale v tu chvíli nejšťastnější máma v okolí. Práci házím za hlavu a do večera se stávám matkou na plný úvazek.
Někdy je sice trochu náročnější všechno skloubit, ale jde to. Nejúžasnější na tom je, že se práce stane celkem relaxací. Hlava se zregeneruje od přebalování, úklidu i vaření a všechno doma jde potom snáz. Člověk si ještě víc váží toho, co má, a vychutnává si každou chvilku s rodinou. To, že pro mne bude práce někdy relaxací, jsem si před dětmi vážně nemyslela.
V soutěži Blogerka roku v roce 2013 Jana zvítězila v kategorii Objev roku. Její blog o obyčejných starostech pracující matky si získal své čtenáře vtipem i upřímností.
