Text: Lenka Břízová
Mámo, můžu si dát pod polštář i čtvrtý zoubek?“ žadonila Adélka poté, co jí pan zubař vyndal rozviklanou dvojku vpravo dole. „Ne, broučku, povídám, zoubková víla chodí přece jen třikrát.“ Vlastně měla původně přijít jen jednou, ale pod tíhou stresu kolem vypadávání prvních mléčných zoubků se postupně ráno v posteli našly korálky, knížka a pastelky.
Kde se zoubková víla vzala?
Kdo vlastně ten příběh o zoubkové víle, která si odnese zoubek a místo něj nechá dárek pod polštářem, vymyslel? Když pomyslím na technickou stránku věci, mít doma na tajném místě připravenou vhodnou maličkost, načasovat si správnou chvíli, kdy dítě už pevně spí, a podstrčit ji pod polštář není vždy jen tak a vyžaduje to i jistou dávku mateřské rafinovanosti. „Proč ne po čtvrté? Můžu to aspoň zkusit!“ vede si svou Adélka. „Jak chceš, ale budeš zklamaná, když z toho nic nebude,“ říkám neústupně. „Ale coby ne?“ vměšuje se do hovoru tatínek. „Jen si ho tam klidně dej, třeba to vyjde...“ „To ti tedy děkuji, když jsi už Adélku navnadil, tak se o to také postarej!“ zlobím se v kuchyni. „Maličkost, nech to na mně. Stačí pár bonbónů. A ty myslíš, že Adélka na tu vílu vážně věří?“
Svět dětí má svou logiku
Podle moudré knížky s názvem Děti jsou hosté, kteří hledají cestu od Jiřiny Prekopové a Christel Schweizerové (nakl. Portál) dítě přibližně v prvních sedmi letech žije v magickém světě představ, kde hrají důležitou roli pohádky a kouzla. Teprve po příchodu do školy začíná pozvolna myslet realisticky. Rodiče mu mají být pomocníky k tomu, aby se v životě zorientovalo a našlo své vlastní hodnoty. „Svět dětí má svou logiku, jenomže to není logika smyslů a rozumu, ale logika srdce!“ vysvětlují autorky. „Tolik času, kolik má malé dítě, už dospělý nikdy nemá. Malé dítě má zcela jiná měřítka,“ dodávají. Teprve kolem sedmého roku se u něj prohlubuje představa o čase minulém a budoucím, do té doby žilo přítomností.
Dětství versus realita
Když se tedy ohlížíme nazpět za skončeným dětstvím, máme tím vpravdě na mysli ztrátu tohoto čarovného světa velkých prožitků, úžasu a neohraničených možností. Některé děti ho opouštějí poměrně brzy, pokud jsou vychovávány příliš rozumově. Rodiče pro něj mnohdy ztratili původní dávné porozumění, a tak nechápou, proč se jejich dítě bojí potmě a chce se před všemi nočními strašidly schovat do bezpečí společné postele. Dětské prožívání skutečnosti a myšlení se vyvíjí pomalu a v určitých stupních. Pokud budeme chtít jejich přechod do dospívání svou racionalitou uspíšit, vezmeme dětem, co je jim vlastní, jak varují obě zmíněné odbornice. Děti mají v sobě přirozenou víru v pohádkové bytosti, kouzla a tajemství, oživují hračky i představy, personifikují neživé a rodiče mohou být mnohdy na rozpacích, kde mají skončit brány fantazie a začíná nudná realita. Můj bratr prý v dětství na potkání vyprávěl, že máme doma sovy a maminka je zabíjí elektrickým proudem a vaří nám je k večeři. Problematičtější už může být ale otázka, jak je to vlastně s Ježíškem. Někteří rodiče mají pocit, že by neměli svým dětem o Vánocích ‚lhát‘, že stejně jednou poznají ‚pravdu‘ a budou rozčarované.
Důležitý svět pohádek
Přimlouvám se tady sama za pohádkový svět dětské fantazie, do kterého Ježíšek prostě patří, stejně jako jiná kouzla a krásné dětské iluze, všichni oživlí plyšáci anebo zoubková víla. Je půl druhé v noci, probudil mě kvíkavý zvuk digitálních stopek, které Adélka dostala, aby mohla měřit čas při závodech zu-zu křečků. Nevěděla jsem, že obsahují také budík. Rozespale zmobilizuji mateřské vědomí a šátrám pod polštářem. Spíme totiž ve společné posteli, aby se nikdo z nás nemusel bát tmy ani strašidel. Samozřejmě, že pod polštářem žádný dárek od zoubkové víly není. Přiměju se vstát a bloudím po kuchyni. Kam asi táta ty bonbóny, o kterých mluvil, mohl schovat? Nenašla jsem je a vracím se zpět do ložnice.
Takhle to přece nemůže dopadnout, Adélka bude ráno vážně zklamaná... Naštěstí mám jako správná máma i plán B, z kabelky lovím balíček žvýkaček, prima, ještě nejsou načaté. Schovávám je Adélce pod polštář a oddechnu si, tak tedy hotovo, ale po čtvrté to bylo určitě naposledy! A proč vlastně zvonil ten budík? Asi mi ho nařídila zoubková víla.