Aneb co mě naučilo rodičovství.
Text: Viktor Procházka
Všechno začíná už před porodem. A nehodlám se zde pouštět do filozofické úvahy o tom, ve kterém momentu se člověk vlastně stává rodičem... Už nějakou chvíli před porodem člověk čeká jako na trní a snaží si čekání zkrátit studováním děsivých porodních historek a předporodními kurzy. A to je teprve začátek – v tu chvíli nemáte tušení, jak těžké zkoušce bude v následujících měsících a letech podrobena vaše trpělivost...
Než se stanete rodičem, je život neskutečně jednoduchý. Chcete si zavolat? Fajn, zvednete telefon a voláte. Chcete jít do hospody? Fajn, jdete. Nechce se vám dělat večeři? Fajn, vyrazíte ven nebo si vystačíte s lahví vína. Nechce se vám v sobotu vystrčit nos z bytu? Fajn, lehnete si pod peřinu a čtete si celý den. Je mi jasné, kterým směrem se teď ubírají vaše myšlenky – jojo, člověk si mohl dělat, co chtěl. Jenže o tohle nejde. Jde o to, jak rychle a snadno jste to všechno mohli udělat. Hned. Na nic jste nečekali, prostě jste se rozhodli a udělali.
Jako rodič už jen čekám. Čekám v porodnici na příjmu. Čekám na porodním sále. Čekám, až ženu s dítětem pustí domů. Čekám, až bude synek nakojený, abychom mohli jít ven, protože žena si musí odskočit k lékaři. Pak čekám, až si odříhne. Neodříhnul... Rovnou mě pozvracel. Fajn, čekám se svým převlékáním, až převléknu a uklidním jeho. Synek je převlečený, řada je na mně. Ne ne, ještě kadí, takže čekám, až přestane tlačit, a pak přebalit... Oj, prošlo to skrz, takže převléct. Zvoní telefon..., křičí synek..., kocour mi loví nohu. Fajn, hovor zmeškaný, kocour zavřený v pokoji a syn svlečený. Trápí ho prdy a škube sebou, takže nandání bodýčka se jeví jako neřešitelný problém. Jak sebou mrská, tak se gumové prstíčky vzpříčí v rukávu, což vede k ještě většímu křiku a škubání. Uf, nakonec se podařilo. Volám na zmeškaný telefonát, byla to babička. Nebere to, dobře. Uvědomuji si, že ten nakyslý zápach je moje košile, kterou synáček poblil, a že jsem se chtěl převléct. Super, konečně je vše připraveno. Pamatujete si, co bylo na začátku? Chtěl jsem vzít syna ven, málem jsem zapomněl, takže jdeme na to. V tu ránu se otevřou dveře a je tu manželka. Její přivítání: „Už jste doma? To je super, prcek už bude mít hlad,“ mě zcela odrovná. Je mi všechno jedno a potupně odcházím – čekat, až bude nakojený...
