„Jaké máte plány na léto?“ „Jedeme do Řecka.“ „A kdy letíte?“ „Neletíme, jedeme.“ „Cože?!“ Takových rozhovorů jsem před cestou zažila více a jen internetová stránka se zkušenostmi těch, kteří už to absolvovali, mě ujišťovala, že nejsme blázni.
Text: Denisa Mannová
Nejraději vyrážím na dovolenou nad ránem. Silnice jsou prázdné, coby skřivanovi se mi v tu dobu řídí skvěle a vědět při východu slunce, že už máme nějaký kus cesty za sebou, je příjemný pocit. Naštěstí se mi ranní odjezdy podařilo naučit i zbytek rodiny.
Ve tři hodiny vstávám, plánovaný odjezd je ve čtyři. Když rozespalý partner odnáší poslední várku do auta, zakopává na schodech. První moje myšlenka je, že rozbil úplně novou cestovní ledničku. „Mám něco s nohou!“ úpí a nevěřícně sleduje netypický směr svého prostředníčku, zatímco já kontroluji stav ledničky. Je v pořádku. Lednička, noha hlavy rodiny ne. Další dvě hodiny tedy trávíme na pohotovosti a já přemýšlím, jestli zvládnu vzdálenost 1500 kilometrů odřídit sama. Nejdelší moje trasa byla zatím 1200. „Když nepojedete nikam daleko, řídit snad zvládnete,“ ujišťuje partnera doktor. Naštěstí nevidí na naše plně naložené auto.
Na silnici
Cesta ubíhá příjemně až do Budapešti, kde nás zastaví ucpaná dálnice. Nakonec se rozhodujeme odbočit na sjezdu, u kterého už hodinu stojíme. Lituji, že jsme nevyužili nabídky půjčení navigace („Je to přece pořád dolů na jih a pak podél moře trošku na východ, nemůžeme zabloudit...“). Kvůli hrdosti zvládnout to bez elektronické pomocnice si zajíždíme 90 kilometrů. „Kam se tady jde koupat?“ přemýšlím nad slečnou, která stojí u silnice jen v miniaturních plavkách. Všude okolo vidíme jen samé pole. „No, asi tu něco musí být, když tamhle stojí další.“ Že má pouze spodní díl plavek, mě překvapuje jen do chvíle, než před námi jedoucí kamion u jiné ‚slečny v plavkách‘ zastavuje.
Hlavně nezastavit
Konečně se dostáváme zpátky k Dunaji, který nás měl provázet z Budapešti až do Bělehradu. Průjezd hlavním městem Srbska je bez problémů, za ním však začíná ta pravá balkánská divočina. Před cestou jsme se obávali Makedonie, ale podivné skupinky lidí a vychrtlí psi na odpočívadlech jsou už v Srbsku. Začíná se stmívat a my se statistikami o spolehlivosti Toyot a našimi dosavadními zkušenostmi uklidňujeme, že auto nás určitě nezradí. Nezradilo, až o rok později v Chorvatsku, ale to je zase jiný příběh. Vjíždíme do Makedonie a nestačíme se divit. Na hranicích dostáváme od usměvavého personálu přání šťastné cesty a mapku s dálnicemi i odbočkami k různým zajímavostem. Zastavujeme u McDonaldu (jistota na cestách, i když tady i hamburger chutná trochu jinak, asi mají jiné ‚hovězí‘) a po pár kilometrech se na noc raději ubytujeme v roztomilém penzionu v městečku Paračin.
Bacha na turky
V osm ráno po vydatné snídani vyrážíme k našemu cíli, k nejsevernějšímu řeckému ostrovu Thassos. „Bacha na Turky,“ četla jsem na internetových diskuzích před cestou a nechápala, co by tu dělali Turci. „Teda Rakušáci tady jezdí jako blázni, to bych do nich neřekla,“ říkám muži, když nás už několikáté auto předjíždí před zatáčkou. Cestou zpět na hranicích se Srbskem, kde si hodinu postojíme, pochopím. Z aut s rakouskými značkami vystupují turecké rodinky, sestávající většinou z rodičů, jednoho prarodiče a minimálně tří dětí. Srbové je důkladně prohlížejí, a tak i my musíme čekat.
Konečně v cíli
Vjezd do Řecka je nádherný. Sluníčko svítí, v kostech už cítíme, že se blíží moře, dálnice jsou z obou stran lemovány vzrostlými, nádherně kvetoucími oleandry. V půl čtvrté odpoledne přijíždíme do Kavaly, odkud nám zanedlouho jede trajekt na Thassos. Trajekt doprovází ohromné hejno racků, prý je tím tato oblast vyhlášená. Co jsme se už nedočetli, je, že oblast je vyhlášená i těžbou ropy. Míjíme ropnou plošinu, vidím ji prvně v životě. Bohužel ji budu pozorovat i následujících osm dní, sice v dálce, ale ve výhledu z balkonu prostě je.
Náš apartmán je přímo na pláži, takže se ještě stíháme vykoupat. Oceňuji ‚vychytávku‘ – cestičku mezi kameny z pytlů s pískem, takže nejsou potřeba boty do vody a člověk dojde pohodlně až do hloubky, kde se dá plavat. Ostrov je docela malinký, máme v plánu prozkoumat ho co nejvíce. Ráno se vydáváme autem asi deset kilometrů na pláž Tripiti. Je pod hotelem, kde slyšíme řadu českých hostů. Krásné moře s mírnými vlnami a pestrobarevnými rybkami nás přesvědčuje o tom, že daleká cesta stála za to. I pubertální syn vypadá spokojeně, minimálně ve chvílích, kdy má hlavu ponořenou pod hladinou. Když kvečeru uslyší povykovat nějaké holčičky ve vodě, dokonce předvede svou znalost řecké mytologie. Okomentuje to slovy: „To jsou asi ty Sirény.“
