Rande č. 1 Podnikatel Václav
Objevil se mi v nabídce vhodných protějšků. Václav (35). Na profilovém fotu měl chlapecký úsměv, rozcuchané vlasy a polorozepnutou košili, která odhalovala opálenou vypracovanou hruď. Vedle závozníků, zahradníků, dělníků, kouzelníků a pološílených IT specialistů nebo stokilových městských strážníků vypadal bezmála 190 cm vysoký, bezdětný VŠ s vášní pro tenis i hory skoro jako přízrak. Dělám výjimku a oslovuju ho jako první. Odpoví do několika hodin – zdvořile, ale stroze.
Asi týden si potom necháváme na chatu vzkazy. Já dlouhé, on stručné. Když se konečně srazíme ‚on line‘, vypadne z něj, že je tu teprve ‚chvíli‘, ale už toho má tak akorát dost. „Je mi za vás ženský smutno!“ nešetří mě hned v prvních větách, jako bych byla ztělesněním celého ďábelského pokolení. „Ženský tu jsou fakt mrchy a primitivně si tu s chlapama pohrávaj,“ rozčiluje se na chatu Václav.“ Po naší asi třetí virtuální debatě mě zve na schůzku. Tedy až poté, kdy ho ujistím, že mám opravdu jen padesát kilo jako na fotkách a zatím jsem si neostříhala své dlouhé vlasy. Navíc mu svěřím, že píšu o seznamkách, a on souhlasí, že se podělí o své příšerné zkušenosti z internetu. Nechce se mi věřit, proč tak pohledný a perspektivní exemplář nemůže najít vhodný protějšek. Pochopím to až v podvečer našeho setkání. Před restaurací skutečně stojí ON. Vysoký, štíhlý a černovlasý sympaťák z fotek na seznamce. Galantně mi pomůže z kabátu a přidrží mi židli. Na stůl pak jen jakoby mimochodem odkládá klíčky od auta (aby bylo víc než zřejmé, že nejezdí ‚sockou‘, což později ještě důrazně potvrdí), znovu si mě změří zkoumavým pohledem a čeká, co bude dál. Raději si hned na začátek objednávám dvojku vína, on nealkoholické pivo a ptá se, jestli si může zapálit. Dovoluju mu to, ale hlasitě se pozastavuju nad tím, proč svou nikotinovou závislost (tento nadšený tenista a milovník turistiky) nepřiznal v profilu. Václav krčí rameny a spokojeně popotahuje z cigarety. Krátce na to z něj vypadne, že byl o víkendu mimo Prahu, aby vrátil exmanželce jejich syna. Poněkud zaskočeně se ptám, proč ani tuto ‚maličkost‘ ve svém profilu nezmínil. Obhajuje se tím, že v nabídce odpovědí na otázku existence potomků byla kromě záporné jen jediná možnost: Děti už mám, což ovšem podle něj evokuje myšlenku, že dotyčný už žádné další potomstvo nechce.
Přimhouřím tedy nad jeho šestiletým závazkem obě oči a v doprovodu jeho kouřových výfuků pak zvolna začínáme rozebírat dosavadní internetové karamboly. Přestože se Václav zpočátku snaží vyvolat dojem, že to na seznamkách ‚jen tak‘ zkouší a vše bere s nadhledem, je nad slunce jasnější, že mezi internetové panice rozhodně nepatří a v rámci seznamek zažil už ledacos. Naposledy si kupříkladu několik dnů psal s jistou kráskou, která se mu později přiznala, že vlastně není tak krásná jako na své jediné profilové fotografii, kterou ukradla někomu z webu. „Když mi poslala svoji skutečnou fotku, popřál jsem jí jen hodně štěstí a veškerou komunikaci ukončil,“ komentoval svůj poslední zážitek Václav. Proč nezkusí placené seznamky, kde se vyvaruje ‚fejků‘? ptám se. „To jsem zkoušel taky,“ odvětí pohotově. „Jednou jsem se do jedné takové zaregistroval. A za můj nemalý poplatek mi pak vyselektovali vhodné kandidátky. Byla to taková hrůza, že jsem jim hned na to odepsal, aby si svůj seznam zoufalkyň nechali a můj poplatek laskavě poslali nějakému dětskému domovu. Asi tam dokola točí pořád stejný seznam neudatelných holek, jinak si ani nedokážu vysvětlit, jak mi na požadavek štíhlé dívky mohli poslat 86kilovou Miroslavu s knírkem,“ popisuje rozhořčeně sošný podnikatel. Václav ví, že vypadá dobře, víc než uspokojivě profituje také jeho firma a on prostě JEN hledá reprezentativní partnerku. V tom má jasno. Není ale přeci jenom poněkud náročný? „Je snad správné být nenáročný?“ reaguje na mou otázku provokativně. Václav je jeden z mála ‚šťastných mužů‘ na seznamce, kteří díky svému sličnému zevnějšku dostávají nabídky od žen. „V průměru tak sedm denně,“ odhadne svou statistiku, ale naznačí, že tyto ženy zpravidla neodpovídají ‚jeho představám‘. A splnit Václavovy představy, to není jen tak. Jaké jsou? Po dvou hodinách se konečně doberu k tomu, že Vaškova partnerka musí být štíhlá, dlouhovlasá – nenávidí totiž krátké vlasy(!). A také nesmí být vyšší než on, když si vezme podpatky. Jinak by se prý necítil jako chlap. Na štíhlé, modelkovské postavě trvá s takovou neústupností, že si už po půl hodině v jeho společnosti připadám o 20 kilo těžší a rezignovaně si objednávám druhou dvojku vína. Zajímám se, jestli ‚nezalovil‘ někdy v práci nebo přes známé, v baru... „Ale jo, taky,“ přikyvuje. Jenže ani tyto ženy jeho kritériím jaksi nedostály. Poslední partnerka, kterou si na internetu našel, byla ideální, její přísný otec už o něco méně...
Napříč všem řečem o festivalu vypasených oblud, nevzdělaných a obtloustlých hňupkách a nevalné inteligenci některých svých virtuálních ctitelek, které podle komunikačních dovedností zařadil do kategorie ‚prodavaček z Lidlu‘, mám stále pocit, že Václav není v jádru špatný kluk a velká část z toho, co říká, je jen póza, která mu škodí víc, než si možná vůbec sám uvědomuje. Jednou dokonce zabrnkám na citlivou strunu, když se ptám, jestli ho už někdo z internetu dostal takříkajíc ‚do kolen‘. Václav zvážní a sebejistý výraz v obličeji najednou jihne, když neochotně přiznává, že si jednou večer co večer hodiny psal se svým ženským ideálem. Ze setkání ale dotyčná v poslední chvíli vycouvala. Přesto Václav ani na okamžik nezapochyboval, že by reálně vypadající fotografie a profil bystré, nadprůměrně inteligentní, vtipné, chápavé a dokonale vyhlížející modelky s právnickým diplomem z Karlovy Univerzity mohl být jeden z dalších v řadě nekonečných internetových fejků, stažených ze zahraničního webu nějaké blogerky. Od té doby svou vysněnou, oduševnělou princeznu hledá dál. A až ji najde, bude ji prý nosit na rukou, protože partnerce rád dělá radost, a já nepochybuji o tom, že to myslí smrtelně vážně, stejně jako to, že by ženě svého srdce nedokázal být nevěrný. Že by mu v hledání mohla být přítěží historie jednoho manželství a šestiletý syn, si příliš nepřipouští. Přiznává však, že pro některé bezdětné krásky to už překážkou bylo. I tak ale nadále loví spíše v mladší věkové kategorii uchazeček. Můj pokus o vtip s poznámkou, že jsme Husákovy děti ve středním věku, na jeho tváři vyvolá lehce vyděšený a překvapený výraz. Jako by podobný vtip v souvislosti se sebou samým slyšel poprvé v životě.
Jako gentleman se nicméně Vašek chová až do konce večera. Když číšník přinese účet, bez řečí vytáhne prkenici a platí (zdůrazňuji to proto, že to už dnes na schůzkách nebývá u pánů častým zvykem), znovu mi pomůže do kabátu a dokonce nabízí odvoz. Když si ještě později vyměníme několik sms, sdělí mi, že bohužel nesplňuju jeho požadavky, protože jsem zadaná (!). Ptám se, jestli náhodou neví s kým, načež se mi dostane odpovědi, že přece s mým přítelem, ke kterému jsem se prý během naší schůzky přiznala (???). A pak, že ve víně je pravda. Příště si dám radši kafe!