Sebevědomí je tvořeno vědomím a vírou v naše schopnosti a v to, kde jsou naše hranice. Díky sebevědomí dokážeme reálně odhadnout, na co máme a co je nad naše síly. Co jsme schopni dokázat sami a kdy je třeba požádat o pomoc, nebo to vzdát.
Text: Martina Kabala
Nejsilněji se naše sebevědomí formuje v době od narození do sedmi let. Na základě vlastních zkušeností s tím, co nám jde a co ne, si vytváříme představu o sobě a svých schopnostech. Když se nám daří zavázat tkaničku, uhádnout hádanku, donést v pořádku talíř s jídlem na stůl, dozvídáme se od rodičů: „Ty jsi ale šikovný.“ Nejde-li nám natáhnout ponožka, nazout botičky, obléknout panenka, spadne nám chleba namazanou stranou na zem a já nevím, co všechno ještě, slýcháme: „Ty jsi ale jelito, jsi pomalý, neschopný, nemotorný, z tebe nikdy nic kloudného nebude, nebo něco podobného...“ I na základě těchto slov si vytváříme své sebevědomí. Podle toho, jak na nás druzí lidé reagují, začneme pak věřit tomu, že jsme buď schopní a šikovní, nebo neschopní a nešikovní.
Jako děti vše absorbujeme, tj. své zkušenosti a to, co nám o nás jiní říkají, si ukládáme do mysli bez výběru, nepřemýšlíme nad tím, jestli to tak skutečně je, nebo ne. Naše mysl se stává skladištěm těchto představ o sobě, které vytvářejí naše sebevědomí. Ty pak snadno a rychle sklouznou do zadních přihrádek našeho podvědomí, zůstanou pod nánosem prachu a zapomenuté tam leží až do dospělosti. Ze skrytu však stále ovlivňují náš život a naše vnímání sebe sama.
Přehnané nebo nízké sebevědomí?
Nekritická víra v to, co o nás řeknou druzí, bývá hlavním zdrojem nereálného vnímání vlastních schopností a limitů. To vede buď k přehnanému, nebo naopak nízkému sebevědomí.
Pokud nás rodiče chválí za každou samozřejmost, vyzdvihují naše přednosti až do nebe, máme zaděláno na přehnané sebevědomí, protože získáme pocit, že jsme výjimeční, lepší než ti druzí, očekáváme, že všechno zvládneme. Když nám okolí chválu nedopřeje, máme tendenci se buď urazit, nebo předvádět za každou cenu, abychom ji získali. Máme sklon přehánět a riskovat. Jestliže se bere to, co dokážeme, jako samozřejmost a jsme-li za každou drobnost peskováni a káráni, nemáme daleko k tomu, abychom si na základě toho vytvořili představu o sobě jako o někom, kdo je neschopný něco zvládnout, kdo všechno zkazí a ničeho nedosáhne. Naše sebevědomí tím trpí a nedokážeme v životě plně rozvinout svůj potenciál. Máme pocity nedostatečnosti, jsme kritičtí vůči sobě a často i vůči druhým lidem.
Další možností, jak vytvořit mylné vnímání sebe sama, je přílišná péče a starostlivost našich rodičů. Pokud za nás rodiče, obvykle v dobré víře, neustále něco dělají, pečují o nás, snaží se nás zbavit jakýchkoliv problémů a negativních zkušeností, žehlí za nás naše maléry, pak nemáme možnost přesvědčit se, co jsme schopni zvládnout a co ne. Nedostaneme příležitost udělat své chyby a učit se z nich. Pokud si zvykneme, že druzí za nás vše rozhodnou, nemáme daleko k tomu, abychom i v dospělosti zapomněli převzít za sebe zodpovědnost. Kdykoliv se něco přihodí, hledáme viníka nebo někoho, kdo to za nás vyřeší. Celý život čekáme od rodičů, našeho partnera, učitele nebo jiné autority, že se o nás postará, že nám řekne, co máme dělat, jak se zachovat. Rozřeší za nás náš problém, zaplatí za nás naše dluhy, určí, jak máme naložit se svým životem. Je to krásná vize našich rodičů, že dělají pro své dítě to nejlepší a ochraňují nás. Pak se ale nemohou divit, že to od nich očekáváme napořád.
Dělat chyby je lidské
Milí rodiče, buďte si jisti, že se vám mnohonásobně vrátí, když umožníte dětem dělat jejich vlastní chyby. Dětství je totiž čas, kde se učíme ze svých vrávoravých krůčků, pokusů a omylů v bezpečí domova. Je to doba určená k tomu, abychom dělali chyby, a rodiče by měli jenom láskyplně dohlížet na to, aby to nijak nepřekročilo mez naší bezpečnosti.
Jestliže nemáme možnost reálně odhadnout své schopnosti a hranice v dětství skrze vlastní zkušenost, vytváříme si to vědomí o sobě až v tvrdém světě dospěláků. Každý mylný krok má své důsledky, za které si neseme plnou zodpovědnost. Pokud neznáme sebe a svoje možnosti, nepochopili jsme pravidla, podle nichž je třeba hrát, bude naše dospělost plná zkoušek, dokud nenajdeme pravé sebevědomí. Aha, tak na to mám. Aha, tak toto jednání mi neslouží k dobru. Aha, tak tady jsou hranice zákona, morálky či druhých lidí, které nesmím překročit.
Inventura podvědomí
Bylo by moc zajímavé, kdybychom si udělali inventuru svých názorů na sebe a své schopnosti, které podvědomě ovlivňují naše sebevědomí. Mohli bychom se i zamyslet nad tím, proč si o sobě myslíme to či ono. Proč nás přepadá strach nebo pocit neschopnosti, když nemá reálný důvod. Proč se v nás probouzí touha nebo cítíme vinu, když chceme něco, na co máme ve skutečnosti právo.
Ne každý názor, který jsme si o sobě vytvořili v dětství, totiž odpovídá našim silám, schopnos schopnostem a limitům, které máme jako dospělí lidé. Už přece nejsme malé děti, které se musejí chovat podle často neopodstatněných zákazů a příkazů druhých lidí! Nebo snad ano? Inventura našeho podvědomí je cestou za poznáním sebe sama. Objevováním naší skutečné povahy, našeho skrytého potenciálu. Pokud se zbavíme představ o sobě, které nás srážejí, i těch, co naopak vedly k tomu, že jsme své možnosti přeceňovali a dávali si nereálné cíle, vyčistíme své podvědomí jako skladiště od balastu a harampádí a uvidíme sami sebe v novém světle. Díky zdravému sebevědomí budeme moci dosáhnout mnoha věcí, které si přejeme, prožít život naplno a najít si v něm svou vlastní cestu. ♥
Foto: Shutterstock