Smrt je v dnešní době slovo, okolo kterého se našlapuje opatrně. Moc se o ní nemluví, a když ano, tak vždy s ostychem a dodatkem jiných slov, jako jsou tragédie či hrůza. Obzvlášť západní civilizace smrt vytěsnila a s tím poklesly i rituály spojené s koncem lidského života.
TEXT: ALŽBĚTA BUBLANOVÁ
Smrt je zkrátka něco, co si nechceme připouštět a co do našeho života nepatří. Bereme ji jen jako cosi vzdáleného, co přijde až za několik desítek let, dlouho poté, co začneme stárnout. Smrt se tak stává něčím, co je od nás daleko. Dokladem toho je i způsob zobrazení smrti ve filmech či počítačových hrách. Mrtví lidé v nich nevypadají jako opravdoví zesnulí, ale buď coby hrůzostrašní zakrvácení tvorové, kteří nahánějí děs, a nebo naopak vypadají hezky, jako by se jich smrt nedotkla, obzvlášť hrdinky ve filmech bývají po svém skonu stále přitažlivé, krásné a sexy. Opravdová naturalistická smrt se na filmovém plátně zobrazí málokdy. Tuto skutečnost totiž lidé nechtějí vidět a pro mnohé bývá tabu. V dnešní společnosti není divu, že smrt je zakázané slovo, protože věda, medicína i technika jdou dopředu, jen smrt je stále tatáž. Definitivní, nezvratná a neznámá.
Dohady o tom, co bude po smrti, stále zůstávají jen domněnkami. A právě současná společnost chce mít ve všem jasno. Ví, proč přicházejí bouřky, tornáda či dny veder, ví, jak se točí Země a jak zapadá slunce. Dnes prostě není na šamanismus prostor. Nikdo už bouřku nebere jako boží hněv. Přesto závan smrti je stále ve vzduchu. Lpíme na zdravém životním stylu ve snaze odvrátit stárnutí a nemoci. Ale smrt jednoho dne přijde. A můžeme zrovna stát v naší moderní drahé kuchyni po dlouhé noci kvalitního spánku se sklenicí čerstvě vymačkaného džusu s teniskami na nohách, připraveni na ranní jogging. A neznámá smrt přijde.
LSD pomáhá pochopit smrt
I když je tedy v dnešní době smrt spíše tabuizovaná, jsou lidé, kteří se rozhodli touto odvrácenou tváří života zabývat. Jedním z nich je zakladatel transpersonální psychologie a výzkumník psychotropních stavů vědomí Stanislav Grof, který nedávno napsal knihu Lidské vědomí a tajemství smrti. Ten různé zážitky se smrtí využívá také v terapeutických postupech. Snaží se najít pravé ‚já‘, které je ryzím vědomím. Vedl dokonce výzkum s vážně nemocnými pacienty, kterým podával psychedelické léky (například LSD či DPT), a pomáhal jim tak lépe pochopit význam života a smrti.
Podle něj je hlavním zdrojem zla právě lpění na našem hmotném světě a odmítání jiné skutečnosti. Výsledky jeho průzkumu byly takové, že si umírající lidé uvědomili původ své nemoci, za kterou mohly negativní emoce, jakými je strach, smutek či úzkost. A to je právě ten paradox, na který narážíme denně. Tak moc jsme smrt vytěsnili z našeho vědomí, že dáváme prostor negativním pocitům a lpíme na nedůležitostech. Když si uvědomíme, že naše dny mají limity, nebudeme chtít plýtvat energií na to, abychom někomu něco záviděli, na někoho žárlili nebo někoho nenáviděli. Fakt, že tu nebudeme po světě běhat věčně, by nám měl připomenout, že nic není tak závažné, když nejde o život. Nebo ještě jinak, když nejde o to, na co bychom chtěli být při umírání pyšní. Protože málokdy jde o život, ale kolikrát jde o lásku, přátelství, důstojnost či pochopení. Někteří duchovní říkají: „Věčnost začíná dnes!“ – a myslí tím, abychom už dnes žili pro lásku a ryzí přátelství.
Klinická smrt, nebo jen obranný mechanismus?
Pohled na věčnost funguje při každodenních starostech a rozlišení banálností od důležitostí. Na tom se shodne většina těch, kteří zažili klinickou smrt. Z vědeckého hlediska nelze klinickou smrt přesně definovat, lékaři mohou zkoumat pouze fyzický stav ‚zemřelého‘, který vykazuje všechny znaky úmrtí. Vyhasne mozková aktivita, oběhový a dýchací systém přestane fungovat, člověk je podle lékařů mrtvý. U mozku nezaznamenávají žádné elektronické impulsy, proto je dokázáno, že to, o čem vypravují ti lidé, kteří zažili klinickou smrt, se neodehrává v nějakém poblouznění. „Vždycky jsem si myslel, že po smrti nic není, bral jsem život takový, jaký je. Nikdy jsem o něm moc nepřemýšlel, natož o smrti. Když jsem dostal infarkt, byl jsem na pár minut mrtvý. Ležel jsem v nemocnici a viděl jsem se. Opustil jsem své tělo a dostal jsem se někam do prostoru, který nemůžu k ničemu připodobnit. Jen jsem tam něco cítil. Něco silného a myslím, že to byla láska. Zažil jsem příjemné pocity a ničeho se nebál. Nebyl jsem tam sám, ale nevím, kdo všechno tam byl. Pořád jsem někam mířil. Bylo tam moc světla.
Takového teplého světla. Pak jsem náhle věděl, že musím zpátky. Toto vědomí si silně pamatuji. A pak jsem se vzbudil a byl zase zpět. Jsem tu, ale můj život je jiný. Ne úplně, ale jde jen o to, že vím, že tam něco je. To mi nikdo nevezme,“ vypráví 54letý provozní jednoho malého penzionu. Někteří skeptici ale tvrdí, že jde o pouhý obranný mechanismus, kdy si tělo zpříjemňuje umírání. „Psychiatrie na ně stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, farmaky či drogami. Také k nim může dojít při tzv. hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi,“ vysvětluje Prof. MUDr. Cyril Höschl.
Rituály smrti jsou pro živé
A to je právě jeden z těch důvodů, proč smrt z našich životů vytěsňujeme. Vědci nás totiž neustále přesvědčují, že po životě nic není. A tak žijeme rychle. A naplno. S úzkostí a potlačeným vědomím, že o to všechno jednou přijdeme. Velmi často lidé umírají v nemocnicích, pak se udělá krátký pohřeb a je konec. Lidé se ale v dřívějších dobách se smrtí vyrovnávali jinak. A některé východní země si rituály smrti ponechaly. Ty právě pomáhají vyrovnat se nejenom se smrtí blízkého, ale i s vědomím našeho zániku. Německý filozof Norbert Elias prohlásil: „Smrt je problém živých, mrtví žádný problém nemají.“ Zatímco v pravěku byla smrt součástí života, běžně se s ní počítalo, dnes je něco nežádoucího, něco, před čím zavíráme dveře. Plánujeme dopředu dny, týdny, měsíce, léta, desetiletí. Ve středověku neznali dne ani hodiny, kdy smrt přijde. Středověcí Židé na náhrobky zapisovali zásluhy zemřelého. Nebrali smrt jako konečnou temnotu, ale mrtvý byl stále s nimi. Tento rituál můžeme vidět i dnes, kdy tragicky zahyne mladý člověk nebo dítě. Na jeho náhrobku se objevují různé předměty, které měl rád, a texty připomínající jeho život. Se smrtí mladé osoby se těžko vyrovnává, obzvlášť v dnešní době, kdy si myslíme, že lékaři všechno zachrání, počítáme se životem na dlouhá léta. Někdy smrt bereme dokonce jako chybu lékařů, kteří podle nás nedokázali naše blízké zachránit.
Možná bychom měli smrt více přijmout a odvyknout si říkat: „Je to můj život, můžu si s ním dělat, co chci.“ Protože, ať už je to Bůh, nebo pouhá náhoda evolučního vývoje, co nás sem poslalo, smrt si to vezme zpátky.
Foto: Shutterstock