Nic ho nebaví, všechno kritizuje a z ničeho nemá radost. Kdy se z toho kluka, který vás dokázal rozesmát, stal protivný bručoun? A dá se to změnit? Rozvedu se, už to nezvládám,“ vybalila na mě hned po příchodu do kavárny Milada. Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem její osmnáctileté manželství považovala za velmi stabilní, a tak jsem si myslela, že ji asi musel něco strašného provést. Jenomže Milada mě vyvedla z omylu. Nešlo o jednorázovku, třeba nevěru, ale o několik let trvající stav: „Není dne, kdy by Lukáš nepřišel domů otrávený. Skoro nepozdraví, lehne si na gauč, pustí televizi a tu pak sleduje až do noci. Tváří se permanentně naštvaně, stěžuje si snad na všechno. Mám pocit, že ho ta věčná negace snad i baví. Mě ale ne. A ani naše přátele a rodinu. Už k nám ani nikdo nechodí, on všechny tím svým mrzoutstvím odradil,“ vysvětlila mi.
A já jsem jí musela dát za pravdu. Taky jsem si dobře všimla změn v Lukášově chování a v poslední době jsem raději než k nim na návštěvu chodívala s Miladou do kavárny. Jen jsem si myslela, že je to nějaký přechodný stav, kdy má třeba teď Lukáš potíže v práci, což časem přejde. „Tomu už nevěřím,“ byla přesvědčená Milada. „Takhle se chová snad tři roky a je to s ním čím dál horší. Řekni mi, mám já tohle v osmatřiceti zapotřebí?“
Milada mi nasadila brouka do hlavy. Uvědomila jsem si, jak mně samotné je nepříjemné, když má můj muž špatnou náladu, a to i když se tak děje jen občas a obvykle to má konkrétní důvod. Jak asi musí být těžké žít s člověkem, který je protivný permanentně a vlastně ani nemá proč?
Proč bručí
Důvod, nebo spíše příčina mužova mrzoutství sice existuje, ale často jinde, než ji hledáme – tedy většinou mimo reálný svět, jen v jeho hlavě. Je také možné, že je bručounem zkrátka ‚od přírody‘, i když jsme si toho dříve třeba nevšimly. „Jestliže je bručounství součástí charakteru mužského, tak je takový nejméně od konce adolescence, takže se to poznat dá. Ale na to je potřeba umět se na něj dívat s mírným odstupem, jako nezávislý pozorovatel. Což zamilovaná dívka rozhodně není,“ říká psycholog Petr Hroch. „Zamilovanost vnímám jako specifickou psychotickou epizodu, jež překrucuje realitu k naší libosti. A tak chlapec, který bručí nad světem jako čmelák nad zvadlým jetelem, je vnímán jako atraktivní introvert, skrývající svá tajemství.“
Další možností je, že se váš muž v mrzouta jednoho dne ‚proměnil‘, že v něj ‚zestárnul‘, tedy, že za to může jeho fyzický věk. Stejně tak totiž, jako vnímají muži špatně porážku v boji, je pro ně těžké přijmout fakt, že už nemají na své ‚boje‘ dostatek fyzických sil. Že nejsou těmi alfa samci a že jejich místo v imaginární smečce může kdykoli převzít někdo jiný, mladší, energičtější. A i když zase, na rozdíl od těch mladíčků, mají starší muži navrch díky zkušenostem a rozumu, paradoxně je v tomto ohledu obojí může brzdit. Jsou z nich zkrátka odpovědní ‚tátové‘, kteří se snaží chovat, jak se patří na muže jistého věku, rodinné a společenské role... Nevrhají se už nikam po hlavě, což sice může znamenat, že si ji nerozbijí, ale také to, že jim pak v této jejich bezpečné a zodpovědné schránce chybí napětí, adrenalin, díky kterým se muži cítí mužněji, což jim dělá dobře. A když jim dobře není, tak prostě ‚bručí‘.
Co na to žena
Máme tedy my ženy vůbec nějakou šanci proti mužovu věčnému bručounství zakročit, změnit ho? Psycholog Petr Hroch tvrdí, že s největší pravděpodobností ne: „Mužovo bručounství je JEHO chování, je výsledkem buď jeho volby, vnímání a hodnocení života, či jeho charakteru.“ Přesto jistá šance by tady být mohla. Ale jen tehdy, budeme-li upřímné a přímé. Chození kolem mrzouta po špičkách může totiž také znamenat, že on o svém bručounství vlastně ani neví. Je třeba mu tedy zcela srozumitelně a bez zbytečných emocí, včetně výčitek, říci, co se nám nelíbí a proč. „Dávejte nám najevo, pokud možno jasně, jednoznačně, co od nás chcete, co potřebujete,“ radí nám ženám psycholog Hroch.
Další chybou, které bychom se měly při komunikaci s mužem mrzoutem vyvarovat, jsou otázky typu: „Je ti něco?“ nebo „Co se stalo?“ Tím jeho negaci pouze živíme, protože pak se můžou stát jen dvě věci. První je, že se naštve a urazí, protože vlastně ani neví, co by odpověděl, druhá, že tím spustíme lavinu jeho litanií nad světem, díky čemuž se ve svém mrzoutství bude ještě více utvrzovat. Stejně špatně ale uděláme, když se budeme snažit nějakým způsobem takovému bručounovi ‚foukat rány‘. Jak totiž vysvětluje psycholog Hroch: „U některých mužů, zejména těch, kteří měli či mají docela pečlivou maminku, je bručení tak trochu náhrada pobrukování miminka, infantilní volání po pozornosti. Na což však mnoho žen docela slyší a vlastně tak potvrzují muži, že bručet je výhodné.“