Víte, že to přijde, je to jen otázka času, ale stejně se nedokážete připravit.
Text: Eva Rybová
Všichni ho zažili a nikdo jej nechce prožívat znovu a znovu, ale jednoduše musíme, dokud nenajdeme toho pravého, který se nechce rozcházet s námi a my s ním. Často slyším od svých kamarádek a kamarádů: „Tušil(a) jsem, že to přijde, choval(a) se v poslední době nějak jinak!“ Proč nevěříme svým po citům a jednoduše se partnera či partnerky nezeptáme, co se vlastně děje. Raději neděláme nic a čekáme, až vyjdou ta slova z našich či jeho úst.
V nedávné době jsem se ocitla ve stejné situaci, zeptala jsem se, co se děje, ale bylo už pozdě. Nejprve jsem si jeho chování vysvětlovala stresem v práci. Na moje otázky neodpovídal, prostě se těmto tématům vyhýbal. Pak přišel ten osudný víkend. V sobotu mi poslal fotku z Karlštejna, že je tam krásně a že tam spolu musíme někdy zajet na výlet. Říkala jsem si, že by zase bylo vše v normálu? V neděli jsme šli s mými přáteli na výstavu a jeho chování bylo divné. Myslela jsem, že je to kvůli mým kamarádům, které viděl poprvé. Chyba. Připravoval si večerní proslov!
EMOČNÍ KOKTEJL
Večer jsme přijeli do mého bytu, dali si večeři, lehli si do postele (ano, lehli si do postele) a přišla osudná věta: „Víš, broučku, musíme si promluvit!“ Oou, projelo mi hlavou. „Tak povídej!“ „Víš, mám tě moc rád, myslím, že si spolu rozumíme, a nechci tě ztratit, ale jsem z toho všeho tak ve stresu, že už nemůžu dál!“ Moje logické myšlení tohle spojení jednoduše nechápe, proč je stres mít někoho rád??? Ptám se tedy, co chce dělat. „Jistě sis všimla, že nám to již delší dobu neklape, a já jsem doufal, že se to změní!“ V hlavě si říkám, jak se může samo od sebe něco změnit? „Mohli bychom zkusit třeba pauzu, ale sama jsi v minulosti říkala, že na to moc nevěříš!“ Zírám do stropu a přemýšlím, co se dá na tohle říct. Mám zkusit nějak změnit jeho postoj? Není už pozdě? Je už rozhodnutý definitivně a jen vytahuje nelogické výmluvy? Jako ve snu říkám, jak dlouhou pauzu má na mysli, odpověď už si nepamatuji, ještě mi něco říkal, ale to už jsem doufala, že brzy odejde, aby mě neviděl brečet. Po chvíli odchází z mého bytu se všemi svými věcmi a začíná emoční koktejl!
BYL RYCHLEJŠÍ
Mou hlavou proletí asi tak tisíc myšlenek za vteřinu. Ptám se sama sebe: „Je konec? Je pauza? Má jinou?“ Kamkoli se podívám, vidím jeho ‚pomníky‘. Tu magnetka na lednici ze společného výletu, tu náušnice, co mi dal, na stole hroznové víno, které koupil před několika minutami... Neubráním se slzám. Ironií je, že jsem měla v plánu s ním vést rozhovor ve stejný večer. Byl rychlejší! Chtěla jsem vysvětlit jeho předešlé chování a chtěla jsem vědět, co s námi bude dál. Byl rychlejší! Nechtěl nic zachraňovat, zbaběle utekl. Lítost střídá vztek.