Krásné, chytré, elegantní, mladé a nezadané. To vše musely být letušky v 60. letech, kdy sklízely největší obdiv. Jak moc se od těch dob jejich profese změnila a jaká temná zákoutí i přežívající mýty
se skrývají za životy krásek v perfektně padnoucích uniformách?
Text: Eva Finsterlová
Jedno je ale jisté, život v oblacích nebyl jen o Pucciho dokonale střižených uniformách a porcování šťavnatého Chateaubriand pro zámožné potenciální manžely. Za prestižní prací se skrývaly také nekompromisní kontroly dokonalého zevnějšku a sexistické reklamy typu: „Zaleť si na mně.“ I tak se ale tehdejší letušky těšily popularitě, o jaké se jejich současným kolegyním může jen zdát.
Sedm chodů v porcelánu
Ať už je považujete za pouhé servírky a hostesky v letadlech, ty, které zažily největší slávu své profese, jsou na ni hrdé. A právem! Vždyť byly nejlépe oblékanými a pěstěnými světoběžnicemi, jaké kdy svět viděl!
Ti z vás, kteří se narodili až po roce 1970, si již zřejmě nebudou pamatovat, že pro letušky se dříve užívalo oslovení stevardky (v angličtině také výraz flight attendants či air hostess, u nás málo užívaný jako palubní hosteska). Možná vám tato informace přijde nepodstatná, ale věřte, že pro zasvěcené v tom rozdíl skutečně byl. Stevardkami mohly být pouze dívky, které splňovaly velmi přísná kritéria.
Ta se týkala věku, vzhledu i rodinného stavu. A tak zatímco dnes vás na palubě letadla může klidně obsluhovat ‚zralá žena‘ v opraném kostýmu, před 50 lety se mezi úzkými uličkami mohly procházet pouze mladé, svobodné, vysoce atraktivní a štíhlé dívky s dokonalým úsměvem a také výbornými komunikačními schopnostmi. Jednou z nich byla i Sonnie Morrow Sims, která počátkem 60. let jako dvacetiletá kvůli létání u společnosti American Airlines dokonce nechala vysoké školy. Jako půvabná blondýna s dlouhýma štíhlýma nohama totiž ve své době patřila mezi ty, které nekompromisní parametry na krásu letušek splňovaly do puntíku. V té době ovšem cestování letadlem nepatřilo mezi přepravní rutinu, jak je tomu dnes, jednalo se spíš o výjimečnou událost. A podle toho pak pochopitelně vypadal i samotný servis během letu. Podle vzpomínek Sonnie M. Sims se běžně rozdávaly pasažérkám růže a servírovalo se jídlo o sedmi chodech v porcelánu na bílých ubrusech. A Sonnie má rozhodně na co vzpomínat. Létala totiž i na speciálních linkách pro letadla, kterými při svých turné cestovali například legendární Beatles během svého posledního amerického turné v roce 1966. S nimi prý byla legrace a Sonnie si pak jejich nádobí i vše, čeho se ‚Brouci‘ dotkli, schovala do papírových sáčků jako suvenýr pro svou mladší sestru.
Útěk před manželstvím i nudou
Ne každá letuška sice měla možnost nechtíc vysypat Lennonovi cereálie přímo do klína (což ho prý přeci jen trochu naštvalo). Nicméně pro většinu z nich létání znamenalo dobrodružství samo o sobě, únik z nudné každodennosti a splnění snu o svobodě v době, kdy se ženy vdávaly už ve dvaceti letech a jejich další možnosti profesního uplatnění se omezovaly na práci učitelek, sester či sekretářek. „Nic z toho mě zkrátka nelákalo,“ přiznala po letech ve svých vzpomínkách Sonnie Morrow Sims. „Já jsem prostě hrozně moc toužila cestovat.“ A nebyla sama. Mnohé ženy snily o tomtéž a samotné inzeráty, které je k profesi elegantních a světaznalých letušek měly nalákat, zněly opravdu působivě. Jako třeba ten od společnosti American Airlines z roku 1961: „Dnes ráno si prohlédnu New York a o pět hodin později mám rande a večeři v San Franciscu.“ To United Airlines o pět let později už na mladé ženy ‚útočila‘ úderněji: „Manželství je fajn, ale neměly byste nejprve vidět svět?“ „Nic to ovšem neměnilo na tom, že ženy, které se do služeb aerolinek nechaly zlákat, se v očích tehdejších konzervativních amerických rodin staly téměř bez výjimky černou ovcí,“ vzpomínala Laurie Power, další letuška pamětnice, která od roku 1963 létala pro společnost TWA (Trans World Airlines). Jak by také ne. „Ty ženy odešly z domu, vysoké školy či jiného stálého zaměstnání, protože už zkrátka nemohly vystát tu otročinu každodenního života sestávající z manželství nebo učení, praní v pondělí a žehlení v úterý. To život letecké stevardky se zdál být mnohem dramatičtější a zajímavější!“ V případě Laurie Power nechyběly ani pozvánky na večírky nejslavnějších filmových producentů a hollywoodské smetánky, stejně jako nespočet hotelových recepcí či otevření nových luxusních restaurací a jednou dokonce třeba okružní plavba na jachtě jednoho z největších řeckých boháčů, Johna Theodoracopulose.
„Mít hejno letušek na jakékoli party bylo vždycky dobré,“ říká Laurie Power. „Parta hezkých holek posedávajících u bazénu byla vždy někam zvaná. Byly jsme asi něco jako třešničky na dortu,“ vzpomíná Laurie. „Byly jsme stejně vážené jako filmové hvězdy,“ potvrzuje Sonnie Sims. Není divu, že letušky okouzlily nejednoho slavného a významného muže. Mezi nimi byl také herec Henry Fonda, který si za svou pátou manželku vybral stevardku Shirlee z American Airlines. V oblacích se zamiloval i brunejský sultán. „Lidé nás obdivovali, když jsme procházely terminálem. Naše uniformy nám byly šité přímo na tělo a perfektně padly, takže jsme všechny vypadaly naprosto fantasticky. Všechny jsme byly štíhlé a měly skvělou postavu, na rukou bílé rukavičky a kloboučky. Když jste takhle procházely terminálem, nesly jste se s hlavou vztyčenou, věděly jste totiž, že na vás všichni zírají.“ A aerolinky dokonalou image svých stevardek rozhodně nenechávaly náhodě. Ty nejkrásnější uniformy měly v 60. letech stevardky společnosti Braniff International Airways, které jim navrhl slavný italský návrhář Emilio Pucci. Jeho komplety měly takový úspěch, že uniformy pro letušky Braniffských aerolinek navrhoval celých 11 let (celkem sedm kompletů), přičemž jeho kostýmy vyvolávaly oprávněnou závist letušek všech konkurenčních aerolinek. Společnost tento svůj triumf korunovala reklamním sloganem: „Už žádné obyčejné létání!“ nebo: „Ví vaše žena, že s námi letíte?“
Máš pihy a modřinu. Ven!
Obdivných pohledů při chůzi letištní halou si však mohly užívat jen ty ‚vyvolené‘. Profese letušky byla pro tehdejší ženy prací snů a zájem byl ohromný. Výběrovým sítem však prošly jen nejkrásnější. Většina tehdejších společností měla podobné nároky. Z dívek, které si toužily obléci jejich uniformu, musela ženskost doslova vyzařovat. Nesmělo jim být méně než 20 a více jak 27, musely měřit alespoň 158 centimetrů, ale ne víc jak 176, mít útlou, avšak ‚hezky urostlou‘ postavu, maximální váhu do 63 kilogramů a souhlasit s tím, že půjdou ‚do důchodu‘ už ve 32 letech. Někde se vyžadovala také znalost minimálně jednoho světového jazyka. Mimo to pochopitelně nesměly být v žádném případě vdané (toleroval se rozvod nebo ovdovění), nesměly mít děti a naprosto vyloučené bylo těhotenství. Jinými slovy, uchazečky musely být žádoucí a (alespoň teoreticky) ‚k mání‘.
A stejně tak, jako byly hollywoodské hvězdy jen loutkami ovládanými přísnými kontrakty filmových studií, i stevardky se musely naučit držení těla, ladnou chůzi i úpravu účesu podle daných pravidel. Vyjma běžných přestupků, jakými bylo například zapomenutí pokrývky hlavy nebo nedovolené kouření cigarety v uniformě, mohly být stevardky suspendovány třeba jen proto, že na sluníčku příliš zhnědly, anebo jim na jejich sametově bílé pleti vyskákaly pihy. Někdejší letuška společnosti Eastern Air Lines vzpomíná, jak byla vykázaná z letadla kvůli modřině na noze, protože prý vypadala jako potlučené ovoce. I přes tvrdý trénink, kterým každá musela nejprve projít, nastávaly během letu situace, na které se připravit zkrátka nedalo. Jako například při servírování oběda, kdy mohly narazit na mileneckou dvojici mužů, kterak se zrovna oddávají intimním chvilkám bez toho, aby se obtěžovali přikrýt dekou. „V té chvíli jsem se jen zmohla na: „Přejete si, abych vám váš lunch donesla o něco později?“ směje se jedna z někdejších stevardek. Jiná se zase svěřila novinám s historkou o herečce Elizabeth Taylor, která s tehdejším manželem laškovala pod přikrývkou zrovna ve chvíli, kdy bylo potřeba zapnout si bezpečnostní pásy.