NA ČETNÉ ŽÁDOSTI JSEM ZPÁTKY. PŘIPRAVEN PODAT HLÁŠENÍ Z GALEJÍ. NA RODIČOVSKÉ DOVOLENÉ.
Probudila mě rána do hlavy, ostatně jako každý druhý den. Nejmladší syn po mně hodil šnorchl, který nalezl kdoví kde, a říká: „Tati, já chci k moži.“ Bál jsem se, že to přijde... Listuji v katalozích cestovek a pořád se nemůžu dopočítat. Dva dospělí a tři děti bez zvířat, jdou na mě mdloby. Za to bych měl malé auto. I když jedno takové už máme. A vyrazíme s ním nakonec... Hádejte kam? Nejsme troškaři, takže jsme se rozhodli pro Bulharsko. Kamarádka z vedlejší řadovky, které vždycky radím, co dát do kulajdy nebo čím natřít opruzeninky její dcerky, říkala, že je tam čisté moře a děti budou spokojené. Taky jeli autem a prý bez problémů. Jenže jedna malá holka je něco jiného než tři zlobiví smradi (opravdu je mám rád, ale v rámci uchování svého duševního zdraví je občas tituluju poněkud nestandardně). Manželka mě za to napomíná, ale já jí oponuju, že aspoň budou připraveni na tvrdý život, který je čeká...
Před správnou paštikářskou do volenou se musí nakoupit jídlo a pití. „Kup hodně vína, upozorňovala mě manželka. Týden nonstop se všemi dětmi bude horší než dvě uzávěrky do týdne, uvědomuješ si to?“ Napadlo mě, že já tohle mám skoro každý den, takže moc dobře vím, do čeho jdu. Měl jsem chuť něco v tom smyslu ponamenat, ale nechtěl jsem rušit předdovolenkovou náladu. V našem oblíbeném supermarketu už nás dobře znají. Vědí, že malého Oskárka neuspokojí rohlík jako každé malé dítě. Náš Oskárek vyžaduje rovnou párek. (Ženy propagující zdravou výživu asi právě pozvedly obočí, proto nutně musím upozornit, že tento párek má v sobě 92 procent masa). Nakoupeno.
Manželka musí do poslední chvíle před odjezdem pracovat, takže balení je na mně. Není to poprvé, takže už mám docela vypracovaný systém. Tentokrát to ale začalo hádkou. Máme jen dva dětské kufry. Třetí cestovní taška v barvě růžové, kterou vyfasoval nejmenší Oskar, ho rozhořčila natolik, že bouchnul dveřmi a v ložnici zalezl pod postel. „Já nechci holkovou tašku!“ Vzal jsem si ji teda sám. Zabalil jsem velmi úsporně a prakticky. Na týden každému tři trička, jedny plavky a jedny boty. Spodní prádlo se nachází v šuplíku na druhé straně dětského pokoje, takže jsem na něj jaksi poza - pomněl. Manželka kvůli tomu stropila drobnou scénu, ale ušetřený prostor se jí evidentně hodil. Měla totiž tašek víc než my všichni dohromady.
Spokojeně jsme se vydali na cestu. S manželkou jsme se vsadili, kdy poprvé uslyšíme obligátní větu: „Tati, kdy už tam budem?“ Vyhrál jsem odpočinek od žehlení na měsíc, protože jsem říkal, že to bude ještě v Praze. Noc naši andílci prospali, ale jen co se rozednilo, začal cirkus. Na tyto situace jsem byl připraven. Záchrana číslo jedna – bonbony. Porvali se o ně a během deseti minut byl pytlík prázdný. Půl hodiny klid a další vyrvál. Rozdali jsme s manželkou své mobily a PSP. Bavilo je to necelou hodinku. PSP je víc než mobil, proč má Vilda pořád to PSP? Tatííí, ať mi ho půjčí! Přišel čas na další vychytávku – špunty do uší. K nezaplacení. Jen díky nim jsme dorazili bez nehody. Dovolená v Bulharsku se nevydařila, ale to je zase na celý jeden další článek. Teď už musím končit, myslím, že v dětském pokoji právě někdo někomu utrhl ruku. ♥