Vzlety a pády
Tou zřejmě nejslavnější českou nevěstkou všech dob je ale Tonka Šibenice. Její tragický příběh, který sepsal Egon Erwin Kisch, ožil jak na divadle, tak ve filmu. Na prknech, co znamenají svět, si Tonku zahrála zkraje dvacátých let minulého století slavná Xena Longenová. Ve filmu z roku 1930 jí propůjčila svou krásu jugoslávská diva Ita Rina. Tonka, vlastním jménem Antonie Havlová, začínala svoji dráhu prostitutky v jednom z nejlepších pražských nevěstinců, u Emanuela Kautského. Měla půvab, byla v oblibě a získala jistá privilegia – vlastnila prý dvaatřicet klobouků a do mléka si poroučela koňak. Její pád ovšem začal, když se rozhodla splnit poslední přání na smrt odsouzenému vrahovi. Strávila s ním noc a tím odsoudila i sebe sama. Kautský ji propustil a ona skončila na ulici. Padala níž a níž, až zemřela v bídě a zapomnění v nejlacinější špeluňce na zápal plic. Honosný nevěstinec, takzvaný salon, mohl ale posloužit i opačným způsobem. Jistá Ludmila, o níž píše Franz Werfel v novele Dům smutku, hrdá a vybíravá holka, se přes podnik seznámila se svým budoucím manželem. Byl zámožný a měl politické ambice. Nakonec patřil mezi ty, kdo prosadili v roce 1922 takzvaný aboliční zákon, kterým byly nevěstince u nás definitivně zrušeny.
Den v nevěstinci
Jak vypadal běžný den v pražském nevěstinci na přelomu devatenáctého a dvacátého století? Ačkoli ty nejlepší podniky dávaly dívkám, kterým bylo kolem dvaceti let, pocit jistého rodinného zázemí, panovala tu zároveň tvrdá disciplína. „Vstávalo se poměrně pozdě, kolem desáté hodiny. Snídalo se kolem jedenácté, pokaždé v ranních nedbalkách. Po snídani následovala úprava zevnějšku. Povídalo se, kouřilo, hrálo na piano, některé nevěstky se věnovaly ruční práci, jiné četly. Vycházka byla poměrně vzácná, v luxusnějších podnicích jezdily dívky na procházku v kočáře nebo chodily na korzo v doprovodu majitelky podniku či její společnice,“ píše historička Milena Lenderová ve své studii ‚Prodejná láska v časech barona Nádherného‘.
Oběd byl společný, často se jedlo stříbrnými příbory. V čele stolu seděla bordelmamá, případně její manžel. „Po obědě následovala siesta, pak přicházel coiffeur, případně i manikérka, oba pracovali na účet nevěstek. Zadlužení holky tak rychle stoupalo... Kolem osmé večer se chovanky shromáždily v salonu, oblečené už do ,pracovního‘ oděvu. Se zákazníky potom chodily, pokud se nejednalo o podniky nejnižší kategorie, do jednotlivých pokojů,“ uvádí dále Lenderová.
‚Hotel strom‘ a ostuda
V nevěstincích druhé kategorie stále ještě fungovalo určité soukromí. Dívky si zákazníky vodily do pokojů, kde měly k ruce umyvadlo a džbán s vodou, případně bidet. Horší to bylo v laciných hospodách, kde byl k mání jen slamník, případně holá pryčna. Ty nejubožejší holky z ulice pak musely vzít zavděk lavičkou v parku nebo průjezdem. Říkalo se tomu ‚hotel strom‘ nebo ‚hotel most‘. Ulovit zákazníka ale nebylo vždy snadné. Luxusnější prostitutky k tomu využívaly diskrétní systém navštívenek a osobních doporučení, pouliční nevěstky kontaktovaly potenciální zákazníky různými historkami. Třeba o tom, jak je otec vyhnal z domu, jak je zklamal vztah, anebo prostě, že si zapomněly klíče od bytu. Vyzývavé oblečení a pokřikování měly zakázané. Přesto zákaz porušovaly. A tak se stalo, že některé putovaly ‚šupem‘ do své rodné vesnice. Většina holek v Praze totiž přišla do hlavního města za výdělkem z venkova nebo menších měst. Poté, co je patrola dopravila domů, přišla ostuda. Rodiče si totiž mysleli, že jejich dcerka má v Praze nějaké pěkné zaměstnání. A ono ne...
Kartáčkem nebo pletací jehlicí
Kromě policie, pasáků a kuplířek dávaly prostitutkám zabrat také pohlavní choroby. V roce 1921 bylo v českých zemích evidováno více než jedenadvacet tisíc nakažených pohlavní chorobou, z toho bezmála šestnáct tisíc žen. Ty prostitutky, které byly registrované, chodily povinně na vyšetření dvakrát týdně. Ve zdravotních knížkách pak měly vedle fotografie a lékařských záznamů popsané i příznaky nejčastějších pohlavních chorob. Těmi byly syfilida, příjice a měkký vřed. Zákazník měl právo do jejich zdravotní knížky nahlédnout. Na pokojích byly dále k dispozici informační letáky o nutné hygieně a možné ochraně. Hygienické pomůcky sestávaly z umyvadla s roztokem hypermanganu, kartáčku na čištění pochvy nebo klystýru. Muž si mohl také nasadit látkový kondom, ale k ničemu to většinou nebylo. Pokud prostitutka chytila nějakou nemoc, což bylo za její ‚kariéry‘ skoro nevyhnutelné, skončila postupně v nemocnici, v nápravném zařízení, v blázinci a nakonec na hřbitově. Nechtěných ‚plodů lásky‘ se zbavo valy u takzvaných andělíčkářek. Ovšem, ne všechny prostitutky tyto brutální zákroky přežily. Jako nástroje totiž sloužily nejčastěji pletací jehlice nebo vařečky.
