Podnikla čtyři cesty do Keni a navíc se tam třikrát vrátila ještě při paní svých knih. Postupně propadla kouzlu země protikladů, ve které pořád ještě přežívá černá magie a mnohoženství.
TEXT: KLÁRA DOUBKOVÁ
V románu Karibu Keňa popisujete příběh Češky, která se zamiluje do domorodce. Mají podle vás Afričani pro Evropanky nějaké zvláštní kouzlo?
Určitě. Jsou temperamentní a doslova vás zasypou komplimenty. A čím víc jedete na jih, tím víc těch komplimentů je.
Jsou hodně vynalézaví?
Moc se s tím nepářou. Řeknou vám, že máte krásné oči a hezkou postavu, a pak se vás hned snaží dostat do postele. A to platí i pro ty zadané. V Keni mají mnohoženství, takže to, že je někdo ženatý, ještě neznamená, že by s vámi nemohl něco mít nebo že by i vás nemohl vzít.
Mnohoženství je pro nás v české kotlině dost těžko představitelné… Jak taková rodina s několika ženami v reálu funguje?
Muž žije sám a každá z manželek má vlastní chýši. Přes den tráví ženy spoustu času spolu a připravují manželovi jídlo. Na noc si do svého domu vybere jen jednu z nich a postupně to střídá… Rodiny s více ženami, které jsem v Keni poznala já osobně, mi připadaly celkem spokojené. Samozřejmě ale nedokážu odhadnout, jestli na sebe manželky v hloubi duše nežárlí.
Je mnohoženství pořád ještě na denním pořádku?
Na vesnici ano. Lidi ve městech už ale přejímají západní způsob života. Muži mají jen jednu manželku a vedle ní nanejvýš nějaké milenky, ale další ženy si neberou.
Líbí se Keňanům štíhlé modelkovské typy nebo dávají přednost kyprým tvarům?
Mají rádi mohutnější ženy, čím větší zadek, tím lepší! Jednou jsem onemocněla a zhubla jsem deset kilo. Zatímco v Čechách z toho byli všichni nadšení, v Keni mi pořád opakovali, jak vypadám příšerně.
A jaké je postavení žen v tamní společnosti?
Měla jsem pocit, že se starají o rodinu, o domácnost a navíc ještě tvrdě dřou. Na vesnici jsem viděla osmdesátileté stařeny, jak pracují na poli, zatímco opodál leželi pod stromem chlapi a popíjeli.
V jednom rozhovoru jste prohlásila, že si domorodci v Keni umějí užívat života víc než my. Čím to je?
Nepřemýšlejí nad minulostí a nad budoucností a užívají si přítomnosti, což my moc neumíme. A taky mají obrovskou víru v Boha. Navíc si myslím, že svoje udělá i teplé podnebí.
Viděla jste třeba žirafu nebo slona v jejich přirozeném prostředí?
Strávila jsem dva dny ve známé rezervaci Masaj Mara, a tam jsem pár zvířat viděla. Moc mě to ale nenadchlo, je to tam v obležení turistů. Řidiči aut spolu komunikují vysílačkou, a jakmile se někde objeví nějaké zvíře, hned se tam všichni sjedou. Takže to někdy vypadá tak, že kolem jedné žirafy stojí šest aut s odkrytou střechou. Po silných zážitcích z chudinských čtvrtí jsem se tam necítila dobře, uvědomovala jsem si totiž, že jsem tu najednou v roli té „bohaté turistky.“
Jaké byly ty silné momenty, které jste zažila v chudinských slumech?
Asi nejdojemnější bylo, když nás lidi, kteří týden skoro nejedli, pohostili masem. Sami nemají co jíst a přesto by se rozdali.
Čím se ti nejchudší vlastně živí?
Podomním prodejem. Prodávají třeba praženou kukuřici nebo smažené taštičky, aby zaplatili nájem a neskončili na ulici.
Copak se ve slumu platí nájem? A komu?
Je to samozřejmě nelegální, ale přes několik zprostředkovatelů jde nájem do kapes vládních úředníků, kteří si tak přivydělávají. Paradoxně je v těch nejhorších slumech nejvyšší nájem.
Takový výlet do slumu určitě není bezpečná záležitost…
Lepší je vyrazit tam s někým místním, jinak se můžete ztratit. Taky je důležité dodržovat pár základních pravidel a nikoho neprovokovat. Nenosit značkové oblečení, nemít na sobě prstýnky, šperky ani foťák a nefotit si tamní obyvatele jako zvířata v zoo. Já osobně jsem se ale ve slumu cítila mnohem bezpečněji než v centru Nairobi, kde hlídají vládní budovy hlídají policisti s kalašnikovem.
