Barva hříchu
Ve starověkém Římě byly zpočátku blond vlasy symbolem nejstaršího řemesla světa, ba dokonce existovalo ustanovení, podle něhož si měly všechny kněžky odbarvovat hřívu na světlý odstín, aby se daly na první pohled odlišit od řádných žen. Došlo k tomu patrně tak, že v nevěstincích často končily otrokyně přivezené ze severní Evropy, které byly často blondýny. Do nevěstinců si občas k nevázanému sexu ‚odskočila‘ i vášnivá císařovna Messalina a další ženy z vyšší společnosti ji začaly napodobovat a časem se začala jasně vedená linka mezi blond kurtizánami a urozenými dámami rozostřovat. Římanky si odbarvovaly vlasy pomocí řady receptur, například šafránem či zlatým práškem, avšak řada těchto způsobů vedla ke značnému prořídnutí jejich chlouby. A tak nejoblíbenějším způsobem, jak se proměnit v blondýnu, zůstalo ve starověkém Římě nošení paruk. Ovšem vyrobených z plavých vlasů galských či germánských otrokyň. Také ve středověku byly světlovlasé ženy spojované spíše s hříšnou stránkou ženské osobnosti. Od poloviny 14. století byla pokušitelka Eva, která Adamovi nabídla jablko hříchu, zobrazována tradičně se světlými vlasy. Přesto se našly ženy, kterým se role svůdné blond hříšnice líbila. Vždyť třeba benátské dámy toužící po plavých loknách neváhaly použít ani značně drastických prostředků – barvily si hlavu například koňskou močí.
Blonďaté IQ
Máte-li světlejší barvu vlasů než oříškově hnědou, pak jste patrně smířena s tím, že se čas od času stanete terčem více či méně povedených vtipů na téma ‚hloupé blondýny‘. A to i přesto, že neexistuje žádný vědecky podložený důkaz, který by našel jakoukoli souvislost mezi výší IQ a barvou vlasů. Američtí vědci provedli experiment, při němž ukazovali dobrovolníkům fotografie, na nichž se objevovaly ty stejné ženy, jenom s různými barvami vlasů, účastníci výzkumu pak měli za úkol odhadnout jejich schopnosti a inteligenci. Brunety byly vesměs hodnoceny jako chytřejší a schopnější než jejich blonďaté protějšky. Jak se zdá, představa o nevalné inteligenci plavovlásek je opravdu silná. Tenhle mýtus má však svoje kořeny hluboko v historii. Dáma, která má lví podíl na nepříliš dobré pověsti blondýnek, co se intelektu týče, žila v druhé polovině 18. století. Byla to plavovlasá francouzská kurtizána Rosalia Duthé, která proslula oslnivou krásou a velmi nevalnými rozumovými schopnostmi, a díky této vražedné kombinaci zruinovala nejednoho zámožného šlechtice. O jejím mdlém rozumu byla dokonce napsána komedie, která po svém uvedení roku 1775 po dobu několika týdnů bavila celou Paříž. Tato souhra okolností patrně přispěla k tomu, že si blondýny vysloužily pověst půvabných, leč méně inteligentních stvoření.
Moc stříbrného Plátna
Pověst blondýn coby neodolatelných sexbomb má na svědomí částečně i Hollywood, jemuž po několik desetiletí vládly zejména krásky s platinovou hřívou. První z nich byla hvězda třicátých let Jean Harlow. A protože tehdy byly triky kadeřníků teprve v plenkách, odbarvila se podomácku vyrobenou směsí, která se skládala mimo jiné z peroxidu a z čisticího prostředku do domácnosti. Není divu, že její kštice tento zásah nepřežila, vypadaly jí všechny vlasy a ona musela načas vzít zavděk parukou. Mnohem úspěšnější byla při odbarvování její následovnice, americká ikona Marilyn Monroe. Její přirozená barva byla tmavě hnědá, ovšem těsně před tím, než kariéru modelky vyměnila za stříbrné plátno, proměnila se v smyslnou blondýnku. Slabost pro světlé vlasy měl i klasik hororu, režisér Alfred Hitchcock, který do svých snímků přednostně obsazoval plavovlásky.
V 21. století se však zdá, že jsou šance blondýnek a brunetek u opačného pohlaví minimálně vyrovnané. Několik nezávislých studií zjistilo, že blondýnky pro trvalý vztah upřednostňuje jen 39–53 procent mužů...