Myji si ruce a dívám se do zrcadla. Dnes už poněkolikáté.
Text: Alžběta Bublanová
Myji si ruce a dívám se do zrcadla. Dnes už poněkolikáté. Vidím jen obličej a kousek trupu. A to mi stačí, abych si uvědomila, že mi to prostě nesluší, že ten svetřík mi dělá divná ramena, paže a divné celé tělo. Znovu se přemalovat a učesat. Po práci si jdeme sednout s mým přítelem (ten mě ošklivou už párkrát viděl), s kamarádem a jeho děvčetem, pěkným děvčetem, kterému to vždy sluší. A my ženy jsme rivalky a chceme, aby to slušelo víc nám než těm druhým.
Nad svým obrazem zoufám...
Odcházím z práce dřív, než jsem plánovala. Po cestě se stavuji v obchodě. Chce to jiný svetr, a když se prohlížím v odraze výlohy, tak taky novou sukni. Čas běží. Přehrabuji se mezi triky, halenkami, svetříky, sukněmi, kalhotami. Prostě nemají. Nejenže já nemám nic ve skříni, ale ani oni nic nemají v regálech. Jen krásné přítelkyně všech ostatních mají. Beru tmavě červený svetřík. A k tomu béžovou sukni se vzorem na levém boku. Čas běží. Nezkouším. Velikost M a jdu. Převlíknu se na záchodě ve fastfoodu. Velikost M je u svetříku nějaká malá, u sukně velká.
Zatáhnu břicho. Dělá mi to bouli. Jsem v tom tlustá. Nadechnout. Tak a zůstat. Už nedýchat. Sukni si musím vytahovat nahoru. Nějak to dohromady nesedí. Přelom mezi těmi dvěma kusy oblečení rozhodně není slušivý, když konec svetříku nacpu pod sukni, vypadám jako školačka. Dívám se do zrcadla. Do svého obličeje. S tím líčením jsem to přehnala. Vezmu ubrousek a lehce si umáznu ze stínů. Chtělo by to něco světlejšího. Už je to snad jedno. Podívám se dolů. Vidím velké břicho a nepadnoucí sukni. Představuji si nádherné šaty, které obepnou boky a nějakým zázrakem vysublimují bříško. Vidím vrásčité ruce. Už to není, co to bývalo. Znovu hypnotizuji obličej v zrcadle. Kruhy pod očima. Popelavá pleť. Oči. Zaměřuji se na oči. Dívám se dovnitř. Jako bych v těch očích mohla uvidět samu sebe. Nějaký tunel, kterým proudí všechny ty roky, co jsem na světě a co ještě budu.
Ze záchodu vyjde postarší žena. Oblečená v tmavých kalhotách a bílé vestě. Taky jí to nesluší. Myje si ruce. Taky vrásčité. Ale jí je o dvacet let více než mně. Nevidím do tunelu jejích očích. Přijde mi neforemná. Všechno mi přijde neforemné. Hlavně já.
...soudím, že ránu mám
Znovu se zadívám do svých očí. Kdyby mi to slušelo, šlo by se mi na tu schůzku lépe. Hledám ten tunel ve svých očích, ale je pryč. Ohnu se a zatřepám hlavou. Prohrábnu vlasy a narovnám se. Mohla bych být dnes večer alespoň vtipná, když už ne hezká, napadne mě. Nebo bych mohla vyprávět nějaké zážitky, co se změnilo. Jenže ono se nezměnilo nic. Tak bych mohla chápavě poslouchat, co říkají ostatní. Dát radu. Ale oni pravděpodobně budou říkat to, co vždycky. A já budu říkat: „Opravdu? Fakt? To je úžasný. Nebo to je strašný. Nebo to je divný. Nebo to je fajn. Hustý.“ A taky jí řeknu, že jí to sluší. Ona mně možná taky. Dělá se to tak.
Všichni jsme přišli včas. Jen ona o čtvrt hodiny později. V roztrhaných džínech a vytahaném triku. Ale slušelo jí to. Zářila. Říkala něco o tom, že nestíhá, že chtěla za každou cenu vidět jakousi výstavu a musela se stavit za kamarádem. Chtěla bych taky to její nestíhání. Já taky nestíhám. Ale jinak. Mám prázdný tunel v očích a neforemnou sukni. „Sluší ti to,“ řekla jsem jí. Dívala se na mě překvapeně. „Fakt? Ráno jsem hodila na sebe první hadry a běžela, protože jsem chtěla stihnout...“ Už jsem neposlouchala, co ještě všechno moje rivalka chtěla stihnout, ale opět jsem jí záviděla. ♥