Rozhodla jsem se pokračovat ve svém mezinárodním seznamovacím turné. A to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že cizinci jsou prý daleko galantnější než Češi, a za druhé proto, že jsou zvyklí se ženit mnohem později, takže skvělých mužů tam je pořád dostatek. Co do škudlení si ale s českými kluky nijak nezadají...
Text: Eva Finsterlová
Na jedné české seznamce jsem zaregistrovaná už několik týdnů a za tu dobu mé znechucení vyrostlo do gigantických rozměrů. V době, kdy se chystám odhlásit, mi ale při kontrolování zpráv od ‚nápadníků‘ přistane na chatu anglické hello. Kliknu na profil a objevuje se 36letý Francouz Romain, který se prezentuje jako ‚IT architekt‘. Ze tří fotek se jeví ‚lidsky‘. Odepíšu mu a chvíli ‚četujeme‘. Po pár dnech Romain navrhuje osobní setkání. V muzeu komunismu! Chce ho moc vidět. To je tedy něco! Ale dobrá, aspoň nějaká změna od kaváren a restaurací, myslím si. Jak už to tak bývá, namísto štíhlého elegána mě před muzeem vítá sice vysoký, zato podsaditý a pobledlý muž s červenými fleky na tváři. Vypadá jako slušňák, ovšem u pokladny už mi to tak nepřijde.
„Sto devadesát,“ oznámí pokladní a milý Romain kouká svýma modrýma očima kamsi do dáli. Česky neumí, takže může v klidu předstírat, že neví, která bije, a to i ve chvíli, kdy vytahuji peněženku a lovím z ní dvě stovky. Teprve poté otevře tu svou a platí. Za sebe! Pozvání do muzea komunismu sice vzešlo od něj a asi nejen já mám za to, že ten, kdo zve, i platí (což v případě muže platí dvojnásob), ale fajn! Třeba má pomalé reakce, uklidňuju se, ale mám-li být zcela upřímná, dokážu si představit daleko lépe strávenou sobotu než v místě plném věcí i kýčů, které mě provázely celé dětství a kterými po revoluci lidé ve velkém plnili popelnice. Stručnými slovy bych to dopoledne nazvala utrpením za 190 korun! Když se odtamtud konečně vykopeme, můj francouzský společník mlčky opět zírá a čeká, co bude dál. Je mi jasné, že mám co dělat s člověkem, který rozhodně nesrší nápady, a každé slovo z něj budu tahat jako z chlupaté deky. Tyto introvertní, zamlklé a plaché typy nicméně tvoří poměrně velké procento virtuální populace internetových seznamek. Ujímám se tedy iniciativy a navrhuji, jestli po těch dvou muzejních hodinách nezajdeme na kafe a kus řeči. Romain nadšeně souhlasí a poslušně mě následuje. Konverzace u kávy pak probíhá celkem příjemně. O životě, o práci i našich zvycích. Francouzská kultura je mi celkem blízká, mám mezi Francouzi dobré přátele i známé, takže dokážeme naladit na podobnou notu. Romain je v Praze teprve několik měsíců a na seznamku se zaregistroval, protože se cítí osamělý. Po hodině se chystám ke zdvořilému au revoir. Přichází číšník a já jako obvykle ze zdvořilosti vytahuji peněženku.
A jako obvykle čekám, že moje rande je také zdvořilé a nenechá dámu platit. „OK, tak půl napůl, jo?“ vyhrkne ale bez skrupulí Francouz, který mi ještě před chvílí vyprávěl, jak je ve svém oboru žádaný a jak skvěle je jeho pozice placená! Tohle totalitněfrancouzské rande mě tedy přišlo na bezmála tři stovky. Přesto se od něj dám ještě jednou zlákat do kina a na večeři. Ujišťuje mě po smskách, že tentokrát mě zve. Při placení v restauraci ovšem prožívá taková muka, až rozesměje číšníka a mne jednoznačně utvrdí v tom, že od někoho takového už se nechci nechat pozvat ani na cukrovou vatu.
Šetření po italsku
Abych si napravila svůj obrázek o cizincích, registruji se na dvě mezinárodní seznamky. Je tam spousta nezadaných třicátníků! Jenže jsou daleko! A tak to probíhá vždy podle podobného scénáře. Jako s Jean-Michelem, krásným Belgičanem. Celý týden si píšeme dlouhé dopisy, pak to pomalu řídne a nakonec se prostě odmlčí. Stejně jako sympatický Ian ze Skotska, který mi píše zásadně ráno před poradou. Po nějaké době se mi ozývá opět Renata ze své Švýcarské seznamky. Fotky vysokého Němce Maxe vypadají dobře. Zmůže se ale jen na psaní mailů a zdá se, že osobní setkání je v nedohlednu. Přichází kontakt na Itala Alessandra. „Je to fešák a zrovna je v Praze!“ láká mne Renata. Podle fotky vypadá 36letý architekt opravdu moc sympaticky. Kromě italštiny ve svém profilu uvádí, že se prý domluví také anglicky. Brzy se ale přesvědčím, že se nelže jen v profesních životopisech. Alessandro se anglicky domluví tak ‚dobře‘, že má od našeho prvního telefonátu problém pochopit, kdy a kde se spolu sejdeme. Odsouhlasí sice čtvrtek odpoledne, ale poté mi od pondělí každý večer píše, kdy a kde se tedy uvidíme. Kromě toho se mi už v první sms svěřuje s tím, že není bohatý, ale že má bohaté city... V úterý v noci mi přijde žalostná textovka, že ve čtvrtek už se sejít nemůže, pouze ve středu. Začínám být pěkně otrávená, ale nakonec si tedy měním program ve prospěch svého italského nápadníka a vyrážím na rande ve středu odpoledne po práci. Sotva Alessandra uvidím, je mi jasné, že bohatý je opravdu jen v srdci. Malý plnoštíhlý Alessandro s ledvinkou kolem pasu na mě čeká u stanice metra. Ubytoval se totiž v levnějším hotelu za Prahou a do centra musí dojíždět autobusem a metrem. „Bontonland,“ odpoví Alessandro na můj dotaz, kam by rád zamířil. „Cože?“ vykulím na něj překvapeně oči. Svou lámanou angličtinou mi vysvětlí, že chce koupit nějaké cédéčko, ale velký ‚music shop‘ na Václavském náměstí, o kterém slyšel, nedokázal včera najít. Míříme tedy do Bontonlandu a já jen v duchu doufám, že Alessandro se mnou nemá v plánu ještě další podobné pochůzky (i když, kam se hrabe na muzeum komunismu!). Koupí si vytoužené CD a já už raději rovnou navrhuji posezení na zahrádce v nedaleké kavárně. Vzhledem k mé nulové znalosti italštiny a Alessandrově lámané angličtině konverzace občas drhne, přesto se o něm nakonec dozvídám, že je rozvedený, nemá děti, celý den tráví v práci, do které dojíždí na skútru, a aby ušetřil za jídlo, každý večer si doma vaří a oběd si pak nosí s sebou. Ve volném čase hraje a zpívá v kapele a dokonce rád maluje... Je to bezpochyby milý a hodný člověk, ale nějak na něm neumím najít nic, co by mě chytlo za srdce. A taky se neumím tak úplně ubránit pocitu, že prozíravý hospodář Alessandro loví v československých vodách ve skutečnosti tak trošku z úsporných důvodů. Italky na muže přeci jen mají vyšší nároky. Češka by se možná uskromnila... Přestože mi naše rande připadalo neslané nemastné, po dvou dnech se mi Alessandro opět ozývá. Rád by mě znovu viděl. Prý toho máme strašně moc společného. Oba dva milujeme svoji práci a hledáme partnera, dozvídám se. To je tedy opravdu nezvyklé pouto! I tak ho ale s Alessandrem přetrhávám a do budoucna mu přeju s hledáním partnerky hodně štěstí.