Takže jo. Je sbaleno, spotřebiče jsou vypnuté, kytky zalité. Můžeme vyrazit na pět dní pod stan.
Text: Alžběta Bublanová
Takže jo. Je sbaleno, spotřebiče jsou vypnuté, kytky zalité. Můžeme vyrazit na pět dní pod stan. Kromě přepychu, který nabízí velká koupelna s rohovou vanou a čistým záchodem, mi samozřejmě bude chybět moje postel. A taky... Facebook. Ještě naposledy jsem zkontrolovala svou zeď, příchozí zprávy, olajkovala příspěvky svých přátel, potvrdila jednu žádost o přátelství, oplatila šťouchnutí a odpověděla na dotazy, kam že to vlastně jedu, a pokyny, ať hlavně hoooodně fotím a dávám hned na zeď... „Bohuzel, nebudu mit s sebou zadny aparat, na face dam az za tyden,“ píši poslední zprávu. První večer pociťuji abstinenční příznaky. Podívat se tak, kdo je online... Napsat někomu: „Cus, jak je?“ Podívat se na fotky přátel, kteří byli na dovolené, v hospodě, na procházce, na snídani, na fotky rozlitého vína, dobře či špatně usmažených vajíček, čerstvě nalakovaných nehtů, čerstvě narozených dětí. A jak bych tak ráda okomentovala něčí status, odkaz, video... A kolik zpráv tam asi tak mám?
Druhý den chuť neklesá. Ale vydržím. Třetí den si vzpomenu. Už to tolik nebolí.
Další den je krize, měla jsem sen. O něm. O Facebooku. Dávala jsem like a psala: „Dobre, ty.“ Načež jsem si vysloužila taky like. Zkouším přemluvit svého přítele, jestli bychom nezajeli někam do města, do internetové kavárny. Ne, nezajeli. Nechápe mou závislost a hlavně nevidí ty představy, co mám v hlavě. Ty výzvy, otázky, pozvání, co se mi na Facebooku vyrojily. Vždyť mě ti přátelé nebudou mít rádi... Vydržím až do konce.
Vyrážíme k domovu. Odemykám. Zouvám si boty a běžím. Otevírám notebook. Dávám ho pro jistotu rovnou nabíjet. Přihlašuji se. Než to naběhne, skočím si do kuchyně pro vodu. Potom se pohodlně usadím. Tohle bude nadýl... Konečně na mě vykoukne stará dobrá známá zeď Facebooku. U zpráv svítí červené znamení. Jenže... Jen jedna zpráva: „Tak se tam mejte.“ Od té doby, co jsem odjela, jsem byla na Facebooku mrtvá. Nikdo nic. Ani pitomý like u nějaké mé fotky z předešlých dnů. Žádné pozvání. Žádné šťouchnutí. Jak to? Vždyť jindy stačí půl dne nekontrolovat Facebook a nestačím odpovídat. Zklamaně alespoň nahraji fotky. Napíši na zeď jakási moudra. Šťouchnu si do Petry. Zeptám se Láďi, jestli už má práci. Olajkuji Lucčin příspěvek. A jdu spát. Ráno, po sedmi hodinách, otevírám znovu notebook, nahrané fotky si zasloužily palce nahoru. Petra oplatila šťouchnutí, Láďa odpověděl, že „job jeste nemam, ale neco se rysuje“. Lucka mi na můj like zareagovala pozváním na víno. Vyrážím tedy večer do hospůdky. Někdo tam udělá pár fotek. Seznámím se s novými lidmi. Ještě ten večer jsou fotky na Facebooku, píšou mi kamarádi, že mi to tam sluší. Dávají like a posílají pozvání na další party. A noví lidé mě žádají o přátelství. Opět žiji na Facebooku. A pochopila jsem jedno: Když na něm pár hodin nejste, čeká na vás po přihlášení pošta, pozvání, lajky a šťouchnutí. Po týdnu ale nenajdete nic. Facebook se totiž za tu zradu, že jste ho na týden opustili, zlobí. Ale naštěstí při prvním like umí odpouštět... A je to zkrátka jako s cigaretou, když týden nekouříte, tak se vám po prvním šluknutí udělá blbě, ale jen co se hezky rozkouříte... Tak jen co si hezky zalajkujete, vítejte zpět.