Jak se jako matky vyvíjíte?
ZK: Přirozeně. Měníme názory, nechci použít, že stárneme, ale přicházejí noví lidé a ti vám dávají další vjemy. Spíš se přizpůsobujeme životu, který žijeme. Ať si totiž naplánuju, co chci, nemusí to vyjít. S břichem jsem koukala na ty vřískající děti a říkala si: „To bych já nikdy...“ Takže teď stojím na ulici, mám v ruce tašky, dítě se válí po zemi, řve a já si jen myslím: „Teď to máš! Měla si hloupý řeči, tak si to užij!“ Ale vlastně nevím, co bude, co když se budu chtít příští rok odstěhovat do jiné země?
Já myslela, „co když si budu chtít pořídit další dítě“?
ZK: Tak tím si zatím nejsem úplně jistá, ty myšlenky tady jsou, ale mně se to líbí tak, jak to je, a mám strach, že když si pořídím další dítě, který teda určitě jednou přijde, všechno se zase změní, moc. KLB: To já bych dítě chtěla. Mě věk a hormony tlačí k tomu, že už to asi nevydržím. Ale matky se obrušují. Jak říkají kamarádky, první dítě to odnese, protože to ta maminka ještě vede tak, jak si to představovala, ovšem jen do té doby, než zjistí, že to tak úplně nejde. Čím je Šimon starší, tak jsem v něčem ráznější a v jiném tolerantnější. Mám i míň výčitek, když věci nejdou, jak jsem si představovala. Druhé dítě je na tom líp a třetí už má podle mě úplnou svobodu. Matka už ví, že spousta věcí je daných, že dítěti můžete ukazovat směr, ale že každý funguje jinak, stejně jako já a mí sourozenci.
Co nejraději na sobě nosí divoké matky?
KLB: Podle nálady – já mám období, kdy nosím jen sukně, pak naopak nesundám kalhoty. Moc se mi líbí francouzský styl. Češky podle mě ještě nemají osobitou módu zažitou. Neumí ji nosit, cítit se v tom dobře a krásně. Mám ráda ležérní styl, moc se nemaluju, vůbec to starání o sebe mi moc nejde. To, co nosím, o mně ale vypovídá, nepropadám trendům. ZK: Co o mně vypovídá to dnešní triko ze sušičky? Trochu se zdrclo! Jsou i víkendy, kdy nevylezu z pyžama, to je naprosté pohodlí! Ale jinak je to klasika, letos si říkám – v čem jsem chodila celou zimu? Vždyť nic nemám?
Čím jste si naposledy udělaly radost?
ZK: Umyla jsem si hlavu! Měla jsem čas – takže podle pravidel – dvakrát, lehce prosušit ručníkem, jinak to umyju a hodím do culíku. (Všechny se smějeme, je to snad ta nejskromnější radost, jakou jsem za poslední dobu slyšela.) Když jsem byla těhotná, dělala jsem si každý měsíc radost pedikúrou. KLB: Klidným dnem, kdy si můžu dělat, chci. Chvilka vypnutí. ZK: My máme velkou radost – pořídily jsme si kavárnu…