V místech, kde to Karlínu opravdu sluší, v ulici Hybešova naleznete milý koutek, jenž není oázou klidu...
Text: Adéla Hálková
Možná váháte vstoupit, bojíte se, že budete napadeni. Za ruku ale držíte malé stvoření, které se dere dovnitř – volání divočiny je silnější než on (a rozhodně silnější než vy). Po chvíli zjistíte, že se zde cítíte jako doma. Lépe, je tu obsluha! Malí v běhu, velcí vsedě (většinou se skleničkou, ale prý mohou i bez ní) – ideální kombinace. A i když jsou zde děti dětmi, dospělí dospělými – jedno mají ti s mezigeneračním rozdílem společné – upřímně a nahlas se smějí. O tom, jaké je to být divokými matkami, jsem si povídala se zakladatelkami herečkou Kristýnou Liškou Bokovou a ekonomkou Zuzanou Kolkovou.
„Kryštofe, pozor, schody!“
Před kavárnou jsme si ustlaly na paletách vystlaných polštáři. Mámy, to byly ještě tři, založily kavárnu Divoké matky hlavně proto, že neměly kam chodit se svými dětmi. Na hřišti už je to nebavilo a v restauracích se na ně tvářili divně – ano, děti zlobí a jsou hlučné! Toto místo je vlastně malý multifunkční prostor s útulnými obýváky pro dospělé, nejen pro rodiče, a s hernami pro nadšené děti. Název kavárny tu není neoprávněně, přesně odráží to, jaké zakladatelky kavárny skutečně jsou – divoké! Tyto ženy divoce zbožňují svoje děti, které je na oplátku milují právě pro to, jaké jsou. Jejich ‚mateřská‘ filozofie je navíc opravdu sympatická (tedy alespoň mně) – stále žijeme naše životy, hledáme svoji cestu, nyní jen společně s dětmi.
Jak se kavárně po necelých dvou letech daří? Změnilo se něco zásadního?
KLB: Jedna věc se změnila, na začátku jsem tady byla víc já a teď je tady víc Zuzana. ZK: Vybudovaly jsme to, co jsme chtěly, až na pár detailů, které jsou obtížné po finanční stránce. Nebo na ně prostě nezbyl čas, případně to nedovolil prostor – protože jsme ho využily jinak. Ale to, co jsme měly v plánu – aby byla kavárna místem, kam chodí rodiče, mladí i starší... KLB: Ještě, aby ti mladí víc chodili – na pivo a panáka, protože nebyl záměr vybudovat jen osadu matek, chtěly jsme, aby se zde potkávali lidé, kteří děti mají, s těmi, co je nemají. Ale od té doby, co máme točené pivo, sem zavítají třeba i kamarádi mladší sestry a byl tu dokonce mejdan starších lidí, mých rodičů – a taky si to užili! Jinak se splnilo, co jsme si přály, máme klientelu, která nás navštěvuje cíleně, ono na tohle místo člověk jen tak náhodou nenarazí. Ještě, abychom začaly vydělávat.
Divoké matky propagujete jako místo, kde děti nemají mantinely. Co vy, vaše děti a mantinely?
ZK: To tady vidíte, jaké mám mantinely. (Kryštůfek si hází s čepicí a povaluje ji po zemi...) Každý to má nastavené jinak, podle toho, jak byl on sám vychovaný, v jakém prostředí, asi se všichni shodneme na tom, že je podstatné, aby dítě bylo šťastné a nic se mu nestalo, a od toho se všechno odvíjí. Někdo se cítí víc bojácně, a tak drží děti zkrátka, někdo má naopak pocit, že je v pohodě, že raději dítě nechá víc ‚obouchat‘, je to člověk od člověka. Spíš si myslím, že razíme společný názor – nechat děti ‚spadnout na zadek‘, než jim pořád říkat jen, co nesmí (i když s tou čepicí se mi to nelíbilo). Samozřejmě, člověk zasáhne, když to dítě zkouší moc. KLB: Šimon už je starší. (Právě přijíždí maminka na kole se synem v sedačce. Chlapec podává Kristýně květinu, vzápětí je v herně). Já mu mantinely dávat musím, chodí do školy a doba to vyžaduje. Stále mu věci vysvětluju, což je někdy dost náročné. Ale taky občas vysvětluju, vysvětluju a nestačí to. Dítě je někdy, stejně jako dospělý, jako to zvířátko. Sice funguje odmala jako mně rovný partner, ale občas to prostě zkusí, a když to po vysvětlování zkusí znovu a znovu, tak dostane. I kočky párkrát zachrčí a pak... Máme hranice, ale uvažuju o něm jako o samostatné jednotce, která má svůj názor a svoje vidění světa, a to se snažím respektovat. Na druhou stranu mu ukazuju, co si myslím já, že je dobře a co je špatně.
Jak byste samy sebe popsaly jako matky? Jako divoké matky?
KLB: My v sobě nemáme zabudovaný řád mateřského systému. Žijeme si dál svůj život, já se svým dítětem počítám, je to má rodina, mám k němu respekt, vyžaduju ho ale také od něj, je to život nadivoko. Někdy se stane, že se mnou jde Šimon na flám, protože nemám hlídání, stane se, že jde strašně pozdě spát, někdy zapomeneme něco nakoupit. Náš život je zbrklý a pestrý... Kvůli škole jsme ale řád zavedli, aby nechodil na hodiny nevyspalý. Snažím se žít život dál, i když respektuju, že Šimon musí mít nějaká pravidla. Zkrátka, po tom, co jsem porodila dítě, jsem život neobrátila o sto procent, nejsem jen maminka, která je doma. Mám pořád sny, chci tvořit a vymýšlet, zatahuju ho do svého světa. I když ne každému to sedne, Šimon se mnou jezdil odmala s Formanovými, žil kočovný život a přišlo mu to normální. Nikdy jsem se od života neodřízla, nezažila jen kojení, praní... V tom je ta divokost – jsme pořád samy sebou, hledáme pořád naši cestu, teď jen společně s našimi dětmi.
A co vás kromě dětí a kavárny zaměstnává?
ZK: Já už na nic jiného nemám čas. KLB: Jsem ráda, že se tady tomu Zuzka věnuje, já musím ještě vydělávat, abych taky mohla pomáhat, takže točím, dělám divadlo, chtěla bych udělat nějaké vlastní představení, ale na to není čas. Máme hodně plánů, co ještě zrealizujeme. Pak chodím domů a mám splín, že dělám věci na padesát procent, když je chci dělat na sto padesát! Ale někdy to zkrátka nejde.
Kdo vám nejvíce pomáhá? A jak jsou na tom tatínci?
KLB: Moje maminka – kdyby nebylo jí, tak nezvládnu ani těch padesát procent. Je neuvěřitelná, někdy má taky splín, protože i když jsme vyrostly, tak nemůže tvořit, jak by chtěla. Ale i celá rodina, samozřejmě když má Lišák čas, pomáhá. Funguje i nový chlap, my dvě si navzájem pomáháme. Šimon nechodil do školky, ani já jsem do ní nechodila, byl pořád se mnou a teprve od šesti let jsem začala pracovat víc. Je to hezké, kolik lidí pořád nezištně podá ruku, ať už se to týká dětí nebo kavárny. ZK: Kryštof je většinu času, pokud není ve školce, se mnou, případně s manželem. Ale ten chodí do práce. Pohlídá, když je třeba, nebo se nějak prostřídáme. Tím, že mu jsou tři, je to s hlídáním jednodušší, než když máte dítě osmileté, které chodí do školy a má kroužky, kterým se věnuje... A hlavně máme taky parádní zaměstnance, když mám třeba nějakou schůzku, tak se mu věnují. Protože on dokáže za pár minut vymyslet velkou věc a za další minutu ji zrealizuje.