Zuzana Warner je světoběžnice. Touha cestovat ji nejen provedla všemi kouty zeměkoule, ale přinesla jí také manžela a rodinu.
Před lety jsem odešla do Irska, asi ze stejného důvodu jako mnoho jiných – chtěla jsem zkusit něco jiného, nového a také se pořádně naučit anglicky. Občas se mi po domově zastesklo a přemýšlela jsem, že se vrátím do Česka, ale postupně jsem se zapracovávala, získávala lepší pozici, poznávala nové a nové lidi, dělala si přátele... A zvykla jsem si. Pracovala jsem v jedné slavné irské hospodě. A tam jsem potkala Jasona, který byl kuchařem a vždycky po práci ke mně zaskočil s kamarády na pivo. Byl roztomilý, příjemný, hodný kluk, měl rád stejnou hudbu i filmy, moc jsme si rozuměli. Občas se mne kamarádky v Čechách ptají: „Jaké to je chodit s někým a bavit se s ním anglicky, když to není tvůj rodný jazyk? Co něžnosti? My tak rádi říkáme: mazlíku, zlatíčko, pusinko...“ Na to je jednoduchá odpověď – po čase se tahle slovíčka naučíte v angličtině a pak už vám to vůbec nepřijde. Brali jsme se 28.6.2001 v Dublinu, svatba to byla malá, jenom s rodinou a několika kamarády. Tehdy jsme se znali skoro dva roky, přesto se našlo pár známých, kteří byli překvapeni, že se bereme, podle nich, tak narychlo. Ale změnili názor, když viděli, jak jsme spolu šťastní...
Brzy po svatbě jsme si řekli, že bychom si mohli udělat trochu delší dovolenou v Austrálii. Odjeli jsme tam na přelomu let 2002/3, rozhodnuti, že budeme co nejvíc cestovat. Projeli jsme okolí Adelaide, Melbourne a Sydney. A v roce 2007 jsme se rozhodli odjet z Irska natrvalo. Ještě než jsme se konečně usadili v Sydney, projeli jsme další kus světa – Thajsko, Vietnam a Fidži.
Kouzlo AUSTRÁLIE
Měli jsme štěstí, že jsme měli v Sydney kamarády, kteří nám pomohli sehnat práci, ale jinak jsme si všechno obstarali sami. Od pořízení bytu – což není v Austrálii vůbec jednoduché, když začínáte od píky – a jeho vybavení až po bankovní účet, elektřinu, plyn. Mám-li být upřímná, lidé tam sice poradí, ale jinak se s pomocí moc nepřetrhnou. Přesto je v Sydney krásně, počasí nádherné, výhledy k nezaplacení, sezení u kávy a večeře venku na balkoně, to byl sen. Měli jsme byt přímo na Sydney Harbour, slavný Harbour Bridge přímo před nosem. Cestování do práce na lodi patří mezi moje nejkrásnější vzpomínky.
Brzy jsme si našli spoustu přátel. To je naopak snadné, protože v Austrálii je vlastně každý druhý ‚cizinec‘, imigrant nebo na cestách. Většina těchto lidí na čas přichází do Sydney hledat práci. To je někdy nevýhoda, protože si s někým porozumíte a za pár měsíců se musíte rozloučit, protože se chystá objevit zase další kus Austrálie. A Australané, starousedlíci, jsou na tenhle způsob života zvyklí. Nějak moc se s přivandrovalci nekamarádí, protože vědí, že všichni se nakonec vrátí tam, odkud přišli.
Máma od protinožců
Do Evropy jsme moc často nejezdili, protože je to daleko a letenky jsou drahé. Navíc jsme museli zkombinovat Dublin s Prahou – i proto, že se nám narodila malá Klaudie. Byla plánovaná, řekli jsme si, že už jsme překročili třicítku, užili si, cestovali a že dítě bude dalším krokem na cestě k dospěláctví.
Mluvíme na ni oběma jazyky. Já česky, čtu jí české pohádky, zpívám české písničky, a Jason anglicky. V Sydney je na každém rohu park s houpačkami či prolézačkami, a protože je celý rok teplo a slunečno, jsme skoro pořád venku. Všechno se točí kolem venkovních aktivit. Kousek od bytu máme hned čtyři dětská hřiště! Většinou tam s Klaudií potkáme další maminky s dětmi. Specialitou je, že každá čtvrť má knihovnu, kde se pořádají akce pro miminka i větší děti a všichni společně si tam hrají, zpívají, potkávají se. Mam tu kamarádku Zuzku s pětiměsíční holčičkou, moje šéfová má tříletou – s tou si Klaudijka hraje nejraději, a jednu australskou kamarádku se dvěma malými dětmi. Ženské tady ale mezi sebou vytvářejí prapodivnou konkurenci: Kdo má víc dětí, kdo má chůvu, kdo shodil dřív nadváhu po porodu, jestli chodí do práce na plný úvazek nebo poloviční, jestli krmí dítě bio potravinami, o kojení radši pomlčím. Když si dovolíte dát dítěti sunar, tak vás tu okamžitě pomluví! Australané jsou vlastně stovky národností slepených dohromady a jejich mentalita i temperament jsou hodně odlišné od evropského, přesto jsme si našli přátele. Bylo mi tam moc fajn, ale samozřejmě mi chyběla rodina...