Jana Florentýna zatloukalová má na kontě čtyři knihy a čtyři děti. O čem jiném bychom si povídaly než o dobrém jídle a rodině...
Text: Adéla Hálková
Co vám dává více zabrat – výchova dětí, nebo plození kilových knih?
Profesionální psaní je práce jako každá jiná, musíte ji udělat, i když máte pocit, že jste se dnes vzbudili bez tvůrčí nálady a nemáte světu co sdělit. Dá se na ni zvyknout a přizpůsobit se jejím požadavkům. Takže, pokud mě něco vyčerpává, jsou to děti. Dokážou člověka překvapovat stále novými pohledy na svět, nutí vás hledat nové výchovné přístupy. Leckdy se od nich naučím hledat jednoduché tam, kde jsem viděla jen složité, a i to je svým způsobem vyčerpávající.
Abyste nakrmila šest hladových krků, musíte mít nutně nějaký dobrý a efektivní časový plán?
Ani ne tak plán, jako spíš pravidelnost. Děti potřebují rutinu, lépe se jim žije, když mají večeři každý den ve stejnou dobu, když chodí ve stejnou dobu spát a když po nich chci každý den ty stejné věci ve stejném pořadí. Nejde o to, být supermatka a zvládnout tisíc úkolů denně, ale o praktický přístup k povinnostem a radostem. Když každý den vyperu jednu nebo dvě pračky prádla, nebudu si logicky stěžovat, že musím o víkendu zpracovávat hrozivou hromadu, a proto nemůžeme jet na výlet. Takže jak v jídle, tak v domácnosti a výchově platí, že nejlepší jsou malá, avšak častá sousta.
Pomáhají vám s těmito ‚sousty‘ i starší děti a manžel?
Někdy se mně sami nabídnou s pomocí, jindy si na pokraji nervového zoufalství a polykajíc křik v duchu stěžuju, jak je proboha možné, že ani po miliontém opakování požadavku ho ještě nemají vrytý pod kůží. Tedy jako v každé jiné rodině.
Jak se nejlíp odreagujete od všedních povinností?
Hezkým filmem, procházkou po Praze, běháním po přírodě. A samozřejmě taky sklenkou dobrého vína a kusem poctivé klobásy.
Ve své poslední knize Hovory s řezníkem jste se zaměřila na nejrůznější přípravy masa, což je poměrně náročná disciplína. Jak často jíte maso? V jaké podobě jsou ochotné jej konzumovat vaše menší děti? Drtivá většina těch kolem mne jí jen řízky, boloňské špagety a tím nejlepším masem je pro ně obalovaný sýr...
Maso mám ráda, ale cítím, že ho nepotřebuju mít na talíři každý den. Stačí mi jednou, nanejvýš dvakrát týdně. Stejně tak to bylo dlouhou dobu u dětí, dokud se ty největší, nejvíc rostoucí, nezačaly dožadovat vydatné masité stravy každý den. Celkem dost sportují a cítí, že těstovinový salát k večeři jim prostě nestačí. Většina dětí je konzervativní, bojí se ochutnávat nová jídla a především nová masa, ale pokud jste si jisti svou kuchařskou technikou, pokud nepoužíváte dochucovadla a polotovary, pak je správné, když děti přesvědčíte, aby sem tam ochutnaly něco nového, než to šmahem odsoudí. Děti jsou pak často samy překvapené, co všechno jim vlastně chutná. Leckdy jejich strach pramení ze špatných zkušeností z jídelny, občas bohužel i ze špatných zkušeností z máminy kuchyně.