Rodičů ‚samoživitelů‘ je habaděj, pomoci od společnosti se ale nedočkají. Díky martině si prostřednictvím internetu mohou pomáhat navzájem.
Text: Šárka Schmidtová
Ve většině rodin se práce a výchova dělí mezi dva rodiče. Když je člověk na vše sám, z banálních překážek se stávají velké a ty velké jsou nepřekonatelné. Martina se o tom přesvědčuje každý den, přestože je schopná, pracovitá a vynalézavá...
Od dětství měla jasno v tom, že chce být novinářkou, po škole se přestěhovala do Prahy a docela rychle si tam našla práci i bydlení. „Všechno běželo jako po másle. Prvně v životě jsem se tehdy přesvědčila, že když si něco přejeme celou svou bytostí a bez jakýchkoliv pochybností, pokud tím přáním začneme doslova žít, nezbude mu nic jiného, než aby se zhmotnilo,“ vypráví Martina. V kariéře se jí dařilo, a tak si ne - uvědomovala, jak roky letí. Bylo jí skoro čtyřicet, když konečně zaslechla tikat biologické hodiny. Mateřství plánovitě neodkládala, ale zatím se nevyskytl vhodný partner, kandidát na otce, který by ji popostrčil směrem k rodině. „Ve čtyřiceti ale už není nač čekat. Rozhodla jsem se a očekávala, že se záhy dostaví i ‚shůry‘ pověřený princ na bílém koni. Nějak mě nenapadlo, že otcovským úkolem bude pověřen muž, s nímž jsem se viděla jen několikrát. Náš kontakt bych zařadila do škatulky osudových letmých známostí. Dítěte jsem se tedy dočkala, ale dostavilo se nevyhnutelné – zůstala jsem s ním sama.“
Sólo matka
Malému Petrovi byly v létě tři roky a Martina přiznává, že bez pomoci rodičů by byl její život těžko zvládnutelný. Zejména maminka dělá, co může, plní role partnera, kamarádky, kuchařky, švadleny, opraváře...
Prostě pomáhá se vším, co je potřeba. „Žádné speciální dávky pro sólo rodiče u nás neexistují,“ říká Martina. „Se synem jsme donedávna žili z rodičovského příspěvku 7600 korun, z něhož jsem sotva dokázala uhradit pravidelné platby. K tomu jsem každé tři měsíce žádala o příspěvek na bydlení, který se pohyboval kolem 1500 korun. Pleny, jídlo, základní oblečení a všechny ostatní nezbytnosti hradili moji rodiče,“ svěřuje se Martina. Usilovně se snažila šetřit a v rámci možností si něco přivydělat, ale s malým dítětem na krku to jde těžko...
Zpočátku navíc její rodiče žili tři sta kilometrů daleko, takže sotva mohli pomoci s hlídáním. A pokud by si najala chůvu, vydělávala by tak akorát na její honorář. „A to je právě ono,“ dostává se Martina k jádru věci. „Samozřejmě můžete dát dítě do soukromých jeslí a později do školky, ale málokdo má tak lukrativní práci, aby dokázal vydělat dostatek peněz na živobytí i na zaplacení těchto institucí. A co když je dítě nemocné a v okolí nemáte nikoho, kdo by vám ho pohlídal?“
Musíme si pomáhat
A tak se zrodil nápad na web Sólorodiče.cz, který by všem samo živitelům v nouzi umožnil kontaktovat jiné sólo rodiče a vzájemně si vypomáhat. Například vzájemné hlídání dětí má tu výhodu, že nic nestojí a navíc svému dítěti dopřejete společnost vrstevníků. Možná se nakonec ze vzájemné protislužby vyvine i skutečné přátelství. A nejde jen o hlídání kvůli práci. Každý si občas potřebuje aspoň na chvíli vydechnout, případně si v klidu zajít k lékaři nebo vyřídit nezbytné záležitosti na úřadě. Všichni, kdo jsou s dítětem sami, vědí, jak mohou být tyto obyčejné úkony vyčerpávající. Stejně tak stoprocentní odpovědnost za dítě, které se nemůžete zbavit ani na minutu. „Nikdo by neměl zůstat sám se svými strachy a obavami o to, co by bylo, kdyby... “ tvrdí Martina. Její web tak není jen místem konkrétní fyzické pomoci, ale i útočištěm pro všechny, kteří si touží popovídat a sdílet své starosti a trápení. Na webu jsou vítáni i muži a ženy z celé ČR, kteří mají ve svém regionu chuť nabídnout bezplatnou službu hlídací babičky nebo dědečka. Nevydělají sice peníze, ale mohou získat příjemný pocit naplnění, užitečnosti a třeba i novou rodinu.