Jaké to je, když bílá maminka vychovává malou mulatku? Jak se na takovou rodinu Češi dívají? A je horší mít v Česku černé dítě, nebo černého partnera? Alžběta Kotolánová si tohle všechno vyzkoušela. prozradila nám, jak si poradit a nenechat se hloupými poznámkami vyvést z rovnováhy.
text: Zdenka Tomis
Když byly mojí Ayo tři měsíce, nějaká cizí žena mi plivla do kočárku. Bylo jí asi šedesát, stály jsme vedle sebe u přechodu a ona najednou udělala tohle se slovy: „Fuj, to je negr!“ popisuje pětatřicetiletá Alžběta Kotolánová, která pracuje jako projektová manažerka v jedné designové firmě, první negativní reakci na barvu pleti své dcerky. Ta se narodila před sedmi lety v Česku a nikdy nežila jinde. Její tatínek je Brit a podle slov Alžběty je ‚černej jako bota‘.
Podobné reakce prý často přicházejí od lidí, od nichž byste nenávistné rasistické názory asi nečekali: „Nejčastěji to jsou ctihodní manželé kolem třiceti let s jedním až dvěma dětmi.“ Ti jsou prý někdy schopni svým bílým dětem zakázat si hrát s dětmi jiné barvy pleti: „Mám pocit, že se tyhle rodinky na nás dívají jako na spodinu. Jsem pro ně jen svobodná matka s černým děckem ze Žižkova.“ Co se ale týče samotných dětí, ve školce, a ani teď ve škole (malá Ayo Uwaifo začala chodit do první třídy) neměla žádný problém. Jen pubescenti kolem třinácti let prý občas utrousí něco ošklivého. Malé děti jsou podle Běty čisté, až my je kazíme svými názory a poznámkami. Dnešní děti jsou navíc na multikulturní společnost evidentně zvyklé. Do pražských školek, ale i do škol už chodí spousta dětí s ‚exotickým‘ původem, a tak jim ta výjimečnost už vůbec nepřipadá divná. Také Ayo má teď tři nejlepší kamarádky – blondýnku, Korejku a Vietnamku. „Je děsně pyšná, že rozezná Korejce a Vietnamce. Ale ještě nejsou ve fázi, kdy by řešily vzhled. Jen ji štve, že všechny holky jsou o hlavu menší a dělají gymnastiku a ona je velká, tak hraje tenis. Ale baví ji to a říká, že bude první česká mulatka, co vyhraje Wimbledon,“ směje se Alžběta.
Praha versus Brno
„Je velký rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky,“ upozorňuje Alžběta, která pochází z Brna a s Ayo tam žila až do jejích dvou let. „V Praze se občas v tramvaji někdo podiví, že Ayo umí tak dobře česky nebo že je moc šikovná na to, že je černoška, což je spíš úsměvné. Nebo říkají, že přece nejsem tak škaredá, abych si nemohla najít bílého muže. Ale s něčím vyloženě ošklivým se tu setkáváme tak čtyřikrát do roka. Většinou už to ani nevnímám.“ V Brně to byl ale velký problém, ještě než se dcera vůbec narodila. „Lidé mě tu často slovně napadali kvůli tomu, že žiju s černochem. Třeba jsme seděli v restauraci, už zvyklí na to, že na nás všichni zírají, nakonec dvoumetrový černoch budí pozornost a nemusí to být nutně negativní. Mluvili jsme anglicky, takže soused vedle u stolu nabyl dojmu, že mu nerozumíme, a prohlásil, že je mu zle, když má jíst vedle negra,“ vzpomíná Alžběta a dodává, že na jejího partnera lidé reagovali ještě mnohem hůř než na Ayo: „Jednak je malá a jednak je světlejší. Češi se zkrátka pořád bojí neznámého a jsem přesvědčená, že někteří mají černochy za nižší rasu.“ „Setkala jsem se i s tím, že byť někdo neměl s Victorem problém jako s mým partnerem, tak by mu vadilo, kdyby jeho dcera přivedla černocha domů,“ vypráví. Ani její vlastní rodina nebyla úplně nadšená: „Máma je úplně v pohodě, za což jsem jí vděčná a vážím si jí. Problémy jsem měla s babičkou a širší rodinou. Když jsem jim chtěla Victora představit, babička mi sdělila, že si není jistá, jestli bude schopná mu podat ruku. A když jsem byla na rizikovém, prohlásila, že by možná bylo lepší, abych potratila...“
Kmen Baracka Obamy
Možná i proto, že Ayo nyní žije s maminkou v Praze, setkává se mnohem častěji s pozitivními reakcemi než s těmi negativními. „Lidé si ji fotí, rozplývají se, jak je roztomilá, a říkají, že je nová Naomi Campbell nebo Serena Williams. A když Ayo Serenu sleduje v televizi, jak hraje a vítězí, nebo Baracka Obamu, když mluví, je na ně pyšná, na svůj kmen. V jejím světě je nejlepší být černá. Někdy až musím krotit její ego. Asi jediné, co by chtěla od bílých, jsou vlasy. Rovné a dlouhé.“ Za to, že je Ayo spokojená a z nějakých urážek si nic nedělá, jistě může hlavně přístup, jaký Alžběta k výchově zaujala. „Od malička jí třeba v létě, když se lidi opalují, říkám, že to dělají proto, aby měli pleť jako ona. Říkám jí, že jí závidím vyrýsované svaly a dlouhé nohy a že kříženci jsou vždycky nejlepší. Schválně přeháním, abych ji připravila na to, že bude muset být silná, až ji nebudu bránit já. A schválně na ni někdy volám negříku, takže ji nadávka negr nechává klidnou. Občas jí řeknu třeba: „Tak jdeme, černochu,“ a ona se ohradí, že je mulatka. Takže jsme teď ve fázi, kdy se na mě zcela vážně podívá a zeptá se, jestli nelituju toho, že jsem bílá,“ usmívá se Alžběta. „Když se někde zmíním, že mám dceru, ani mě nenapadne dodat, že je černá. Mám kolem sebe tolik barevných lidí, že mi to připadá naprosto přirozené. Možná jsem naivní, ale moc bych chtěla, aby barva pleti byla to poslední, co lidi řeší.“
Rasismus je však podle ní všude a v budoucnu se to nezmění. Jen třeba v Británii je víc schovaný a ne tolik přímý a zaměřený vyloženě jen na odlišnost barvy pleti. A cítí ho i černí vůči bílým. „Když si Ayo začala uvědomovat, že má jinou barvu pleti, měla největší strach o to, aby si ji lidi nepletli s Romy. Už je taky naočkovaná světem kolem...“