Mít u ruky šikovnou babičku, která pohlídá potomky a ráda vypomůže, je snem každé matky. Ale mít hned dvě – to je úplný zázrak!
Ač to zní neuvěřitelně, žijeme čtyři generace v jednom domě. A to není zas tak moc velký, nepředstavujte si nějaké panské sídlo jako z příběhů o šlechtě, kdepak! Jde o normální rodinný domek s malou zahrádkou, ale krásně se tam vejdeme. A co víc – nepřekážíme si!
Jsem přesvědčena o tom, že je ideální, když má na malé děti vliv celá rozvětvená rodina. Nebo si snad myslíte něco jiného? Dříve to bylo úplně běžné. Celá rodina žila na jednom místě – a nejenom to, všichni seděli i u jednoho stolu. A přišlo jim to úplně normální. Logika napovídá, že se tím ušetřily nejen peníze, ale i práce a čas. Dnes chtějí v drtivé většině mladí bydlet sami, i když babička v dosahu se, kvůli hlídání potomků, hodí. A když už všichni musejí žít pohromadě, potkávají se co nejméně. Mně ale společné soužití nepřijde nijak zvláštní, já sama jsem vyrostla ve třígenerační rodině, s maminkou, tatínkem, dědečkem, babičkou.
Šikovná prababička
Moje děti, pětiletý Štěpán a čtyřletá Zuzanka, mají ještě navíc v přízemí prababičku. Je jí už osmdesát pět let, ale pořád je vitální. Říkají jí ‚stará babičko‘ a chtějí od ní vyprávět pohádky. Ta nejoblíbenější je O Karkulce. Ještě než začaly chodit do mateřské školy, stalo se zvykem, že k ní každý den zaběhly v půl jedenácté dopoledne na polívku. Naše prababička vaří pořád dobře a ráda. Nejoblíbenější se stala polévka rajská, musela jsem děti brzdit, aby ji nevyžadovaly denně. To, že na půl hodiny zmizely, byla pro mne veliká pomoc, v té době jsem si udělala něco z úkolů, při nichž mi nemohly asistovat. Představte si, že nám prababička i pere! Přinesu jí prádlo, ona ho strčí do pračky, vyndá, pověsí, složí a voňavé mi ho donese zpátky. Zbyde mi jen žehlení. Dokud byly děti malé, chodívali jsme někdy za prababičkou společně a předem jsme se dohadovali, jaké pro nás bude mít překvapení. Když to nebyla právě bábovka, měla pokaždé připravené sušenky a šťávičku. Dnes, když jsou děti samostatnější, můj doprovod už nevyžadují. Jen jeden problém se objevil. Protože jsme doma zvyklí chodit bosky nebo v ponožkách, musela jsem děti učit, že když jdou od nás z druhého patra dolů do přízemí ke ‚staré babičce‘, musejí si vzít bačkůrky. Skoro vůbec na mne nedaly, pokaždé vyběhly jak z divokých vajec a hrrr! dolů. Žádné domluvy nepomáhaly. Až na to prababička vyzrála – slíbila jim, že pokaždé, když přijdou v bačkůrkách, dostanou korunu. A najednou to šlo! Horší je, že jsou schopny navštěvovat přízemí pětkrát za den! Takhle malé – a jak jsou podnikavé!
Pohádkové vzpomínky
Když jsme u prababičky na návštěvě všichni spolu, pokaždé přidá k sušenkám i nějakou tu vzpomínku. Děti jejímu vyprávění o tom, jak pracovala jako sestra v jeslích, sice moc nerozumějí, neumějí si představit péči o malá miminka, ale berou ji. Prababička to s nimi zkrátka umí a má na ně trpělivost. Některé vzpomínky na dobu před padesáti i více lety zaobaluje do pohádkového hávu a děti jen čekají, kdy se dozvědí, že se potkala i s Červenou Karkulkou! A já jasně vidím, jak prababičce to, že se kolem ní ti malí cvrčci motají, svědčí. Bydlí s námi tři roky, přistěhovala se krátce po narození Štěpána a všimla jsem si, že jsme jí dali nový impuls do života. Je plná energie, veselá a z dětí je celá vedle. Má společnost, a to je to, co starým lidem nejčastěji chybí. Když jdou ráno děti do školky, ‚stará babička‘ je pokaždé doprovází alespoň k vrátkům.
Prababička mi pomohla, když byl Štěpán ještě v kočárku a později i se Zuzankou. Děti se mi totiž narodily krátce po sobě, je mezi nimi jen patnáct měsíců a každá máma si asi umí představit, že jsem se nezastavila. Tehdy byla každá pomoc drahá. Takže miminko pokaždé spalo na zahrádce v kočárku, naše stará babička ho hlídala a já jsem se mohla soustředit na něco jiného. Když byl jen Štěpán, tak jsem si alespoň uklidila, když jsem měla i Zuzanku, už to bylo náročnější. Neumím si představit, že bych byla na obě děti sama, bez pomoci.