Pavla celý svůj životní příběh, příběh zpěvačky a především maminky, převyprávěla v jednom monologu. Nejde jinak, než ho věrně zreprodukovat.
Připravila: Šárka Schmidtová
Dnes je sice volno, ale pro mne je sobota dnem pracovním. Své miminko jsem předala babičce a vyrazím na zkoušku vánočního koncertu, jednak s Atlantis Collegiem, se kterým se věnuji barokní hudbě, převážně koloraturním partům, a poté s kytaristou Lubošem Malým. Na loutnu a barokní kytaru mě doprovází v koncertu renesančních a barokních koled. Pak zase vyzvednout Terezku a podvečerní procházka. Tak vypadá můj dnešní den. Zítra mám volno – a jako pokaždé, když se mi poštěstí, budu jen se svojí dceruškou. Bude to poklidné, ale ne bez zpěvu, protože cvičit se musí každý den. Terezka už si zvykla na to, že jí maminka celé dny prozpěvuje. Vypadá to tak, že si vezmu noty, malá je na podložce, plazí se, batolí, já chrastím chrastítkem do rytmu toho, co se právě učím, a ona si hraje nebo mi bere chrastítko z ruky, povídá a výská. Bývá to legrace. Ale dost možná, že jednou, až bude velká, bude svým kamarádům říkat: „To bylo hrozný, matka mi doma pořád vřískala nějakou operu!“ Uvidíme, uvidíme..., jaký bude mít na Terezku vliv její každodenní kontakt s klasickou hudbou.
Ukolébavka pro dcerku
Zpívám od mateřské školky. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem po někom zdědila talent – pokud ano, nejspíše po babičce. Měla krásný, sytý a průrazný hlas, vždy když jsme zpívaly v kostele, tak byla nejvíc slyšet právě ona. Brala mě na mše a tam jsem přišla poprvé do kontaktu s duchovní hudbou. Chrámové hudbě se věnuji dodnes. Moje maminka hrála asi rok nebo dva na housle a s úsměvem vzpomíná, že nejlepší byl na nich jejich futrál, protože v zimě se na něm skvěle drandilo po sněhu z kopce. Další hudební kořeny u nás už asi nenajdete. Ale mne si všimla paní učitelka v mateřské školce, kde jsme hráli dětské divadlo a připravovali všelijaká pásma pro rodiče. Pamatuji se, že Ovčáci čtveráci, první skladbu, kterou jsem vyťukala jedním prstem na klavír, mě naučila právě ona. Mrzí mě, že tehdy ještě nebyly kamery a vůbec žádná nahrávací technika volně k dispozici jako dnes. Bylo by milé podívat se na své první hudební krůčky... V dětském divadle jsem většinou dostávala role záporných postav. Žádné hodné princezny, ale zlá liška, která vyštípala zajíčka z chaloupky, nebo královna, Sněhurčina macecha. Pamatuji si, že mi to ale nijak nevadilo. A tehdy asi paní učitelka objevila zárodek mého hudebního talentu. Naučila mě Ukolébavku pro dcerku od Petra Ebena a já ji zpívala sama před všemi rodiči, jen s doprovodem klavíru. Dodnes si pamatuji tu chvíli: Zpívám, všichni jsou ticho a poslouchají. Skončím, ukloním se a oni mně zatleskají... Moc se mi to líbilo, pamatuji si ten pocit doteď. Rostlo to se mnou a už tenkrát ve mně klíčila touha, že chci totéž prožívat i v dospělosti, že na pódium tak nějak patřím. Teď, když mám Terezku a večer ji ukolébavkami uspávám, první mi přišla na mysl právě Ukolébavka pro dcerku od Petra Ebena. Pamatovala jsem si bezchybně všechny sloky, aniž bych musela významně pátrat v paměti. Tahle písnička se mi vryla velmi hluboko do mysli a já jsem ráda, že ji mohu své holčičce zpívat. Svoji první písničku, se kterou jsem vstoupila na pódium.
Já to zazpívám líp!
A život šel dál, chodila jsem zpívat do Bambini di Praga a... pak přišla pauza. Nebudete tomu možná věřit, ale vrhla jsem se na atletiku, běhala jsem, skákala do výšky, no a pak taky trochu pařila... Trochu víc. Puberta až do osmnácti let u mě byla jedním z nejnáročnějších období. Zpěv mě stále provázel, ale nehrál příliš dominantní roli. Hluboko v sobě jsem cítila, že chci zpívat, a měla tu potřebu se k němu vrátit. A stalo se to poměrně zvláštním způsobem. V budově střední školy, kde jsem studovala ekonomii, byla i základní umělecká škola a já při jedné poslední hodině naší výuky slyšela, jak někdo zpívá. Lehce mě to ‚tahalo za uši‘. Uplynul týden, další a já jsem zaťukala na dveře a šokovala profesorku zpěvu prohlášením: „Já to zazpívám líp!“ A už jsem v tom byla naplno znova. Začala jsem docházet na hodiny zpěvu k paní profesorce Nadě Šormové, která byla sólistkou Národního divadla v Praze. Konzervatoř přišla až později, po ukončení obchodní akademie. První dva roky jsem byla posluchačkou konzervatoře v Českých Budějovicích. Po dvou letech jsem složila rozdílové zkoušky a přešla do Prahy, kde jsem ukončila studium absolutoriem. Na čas prožitý v Budějovicích mám krásné vzpomínky. Nastoupila jsem do prvního ročníku už jako dvacetiletá, poté, co jsem se svým přítelem sdílela dva roky společnou domácnost.
První ‚hudební‘ i hudební zkušenosti
Na internátě mě ohromila spousta kuriózně ne - smyslných nařízení, ze kterých mi šla hlava kolem. Například, pokud jste si chtěli lehnout odpoledne, nesměli jste se přikrýt peřinou! Ať byly první hodiny dříve nebo později, muselo se vstávat nejpozději v osm. Na pokojích se nesměly hrát karty a další spousta úsměvných zákazů a nařízení. Pro holku, která už žila dva roky samostatně, dospělácky, byl tehdy absolutní šok muset se přizpůsobit těmhle pravidlům. Některé moje spolužačky lezly po prostěradlech dolů z oken a prchaly za nočním životem. Tak jsem vymyslela mnohem bezpečnější způsob opuštění internátu, tedy méně životu nebezpečný, a začala za nočním životem v Budějovicích prchat s nimi. Strašně ráda vzpomínám na všechny budějovické eskapády a na přátele, které jsem tam získala. S některými z nich se vídám dodnes.
Po třech letech, kdy jsem přešla do Prahy, jsem se začala věnovat koncertní činnosti. Mám-li být upřímná, koncertování mě odjakživa lákalo mnohem víc než divadlo, takhle jsem – a to ve všech směrech – svobodnější. Chci zpívat publiku, ale ne z prken operního divadla. Sama jsem nadšeným divákem opery. Jezdím pravidelně do Bayreuthu na Wagnerovský festival, do Vídně a nevynechala jsem ani jednu příležitost navštívit Metropolitní operu, když jsem pobývala v New Yorku. Jako koncertní pěvec mám ten luxus, že si můžu vybírat, s kým zpívat chci a s kým ne. A to by se mi v divadle nikdy nepodařilo. Divadelní prostředí mě nepřitahuje.
Na Terezku jsem si počkala
Na miminko jsem čekala relativně dlouho, měla jsem z dětí zvláštní strach, nebo spíše respekt. Biologické hodiny mi netikaly, zpívala jsem po vlastech českých, po světě a bylo mi dobře. Až pak to nějak pozvolna přišlo. Když se blížila třicítka, začala jsem se víc dívat do kočárků a touha po tom, být maminkou, ve mně začala narůstat. Hodně to souviselo s tím, že jsem si chtěla plnit své sny a užívat si možnosti, které mi pěvecká práce po - skytovala. Než vstoupím do zodpovědného stavu mateřského, chtěla jsem mít něco za sebou, získat praxi a zkušenosti, o které se můžu opřít. Několikrát jsem slyšela, že se některé ženy vyjádřily ve smyslu: „Kdybych neměla děti, kde jsem mohla být...“, a to jsem nikdy nechtěla vypustit z úst. Nezdálo se mi rozumné mít děti brzy, třeba hned po škole jako některé spolužačky. Až když jsem se cítila vyrovnaná a sama se sebou spokojená, pak jsem začala velmi silně cítit, že dítě chci, že jsem na něj připravená. Jak už to tak bývá, jakmile člověk chce, nic nejde hned. Dva roky jsem si na Terezku musela počkat a přiznám se, že už jsem začínala mít obavy... Nakonec se podařilo – a těhotenství bylo nádherné. Neměla jsem nevolnosti, zdraví mi sloužilo, a to tak, že jsem ještě tři neděle před porodem zpívala. Tehdy to bylo na Kladensku, všichni si ze mne dělali legraci, že mě odvezou z pódia rovnou do porodnice! Troufám si říci, že mi Terezka v těhotenství ve zpěvu velmi pomáhala. Když totiž člověk musí hospodárněji nakládat s dechem a díky jeho nedostatku přefrázovávat, zjistí, že dělal spoustu věcí příliš intenzivně a mnohdy zbytečně. Přestala jsem tlačit do dechu a všechno šlo mnohem lépe. Právě proto, že jsem jako těhotná musela hledat lehčí cesty, otevřely se mi nové technické obzory. Po porodu, když jsem se vrátila zpět ke zpěvu, cítila jsem se mnohem lépe. Musím říci – a není to jen můj názor, že po narození dítěte se žena více uvolní, hlas se prohloubí a usadí. Začala jsem zpívat dříve, než jsem původně plánovala. Návrat k samotnému koloraturnímu oboru byl pozvolnější. Je to technicky velmi náročná disciplína a bylo nutné zmobilizovat síly a připravovat se pečlivě a důsledně. Pamatuji si, že když jsem tehdy zpívala poprvé s orchestrem, měla jsem trému, kterou jsem takhle intenzivně necítila již léta. Za mnohé a mnohé vděčím svojí současné pěvecké profesorce, paní Ludmile Vernerové. Je nejen geniálním pedagogem, ale též výjimečným člověkem, který je důsledný, citlivý a neskutečně lidský zároveň.
Malá zpěvačka
Aby se mi dařilo vše zvládat, významně mi pomáhají moji rodiče. Bez nich bych byla jako bez ruky. Kojila jsem Terezku do čtyř měsíců, pak už jsem bohužel nemohla. Teď je jí sedm měsíců a už od prvopočátků je veselým miminkem, které má stále dobrou náladu. Je mi sluníčkem, které stále svítí, a i když jí teď rostou zoubky a občas kvůli tomu bývá rozmrzelá, je stále pozitivní a cítím, že je ráda na světě. Jestli z ní bude zpěvačka? Nevím, je brzy na takové úvahy. I když jsem si mockrát všimla, že je vnímavá. Občas, když zpívám, tak vydává trochu jiné zvuky než obvykle a mně se zdá, jako by se mě snažila napodobit. Zpívám jí velmi často. Když jedeme v autě, kde se často nudí, chvíli poslouchá a pokouší se ‚zpívat‘ se mnou. Pokud jste dítě zpěvačky, zpěvu a hudbě se prostě nevyhnete. Terezka je zlatíčko. S jednou pauzou spí celou noc a to je k nezaplacení, protože pro zpěváka je velice důležité dobře se vyspat. Kdyby nebyla tak pohodová, jistě bych nemohla tak brzy začít zase pracovat. Každý mi říká: „Ty máš tak hodné dítě!“ A mají pravdu. Terezka dala mému životu úplně jiný rozměr a já se budu snažit dělat vše pro to, aby byla na tom velkém krásném světě šťastná. ♥