Partner si nevšiml, že se stal otcem? Ano, příchod nového člena rodiny je zásadní událost, která dokáže ‚zamávat‘ s leckým. Nicméně, pokud jste na rozhodnutí mít miminko byli dva, měli byste se také oba dva stát rodiči. Na světě se ocitl tvoreček, který se bez vás neobejde, a vám nezbývá, než mu věnovat velkou část svého času. Otázkou zůstává, jak si každý z partnerů rodičovství představuje. Pro ženy nebývá problém věnovat dětem čas, většinu svých myšlenek a energie. Některé jsou dokonce schopné svůj život odsunout stranou a žít jen dětmi. Očekávají pak takové chování i od svého partnera – a tady leckdy narazí.
Muži to zkrátka cítí jinak. Chybí jim oněch devět měsíců, které pevně spojí matku a její dítě. Oni se otcovství musejí naučit, není jim dáno pudem. Někteří k tomuto úkolu přistupují zodpovědně, s radostí se stávají aktivními tatínky. Jiní mají cestu za otcovstvím trnitější, vztah k dítěti hledají delší dobu, ale s přispěním chápající partnerky jej najdou. A pak jsou tu i otcové, kteří se nové životní roli brání. Cítí se potomkem svázáni, a pokud jeho početí neplánovali a dítě přišlo tak trochu náhodou, může se stát, že jej nepřijmou nikdy. Muž, který se brání otcovství, v sobě nenašel dost vůle, aby pracoval na změně. Prioritou zůstává jeho ego, nikoli rodina, jejíž součástí se stal.
Chyby na obou stranách
Odhalit egoistu přitom nemusí být na počátku vztahu vůbec snadné. Mužovo sobecké nastavení (které si přináší většinou z rodiny, kde byl matkou opečováván jako pánbůh) se neprojeví, dokud nenastane skutečně krizová situace – a právě ta se většinou objeví s příchodem dítěte. Žena má mnohdy snahu partnerovo chování přehlížet nebo omlouvat tím, že si na otcovství potřebuje zvyknout. Ano, chvíli se možná zdá jednodušší mlčet a nevyvolávat spory, ze začarovaného kruhu se však později těžko vystupuje ven. Jestliže je muž po léta zvyklý dělat si věci po svém, proč by se měl měnit ve chvíli, kdy se narodí miminko? Matka se o ně přece postará. V tu chvíli je na ženě, aby se egoistovi postavila a začala hájit aspoň zájmy dítěte, když už si neuhájila ty své. Bohužel, nejedna žena je v tomto náročném životním období příliš zmatená a vyčerpaná, aby se pustila do řešení větších problémů. Mužovo sobectví pokračuje, ale teď už jím trpí i děti. Na názor jsme se tedy zeptali systemické psychoterapeutky a koučky Jany Procházkové: „Z hlediska fungování rodiny jako celku není popsaná situace bohužel nijak výjimečná. Avšak v podstatě není vyhovující pro většinu jejích členů či dokonce pro všechny. Při zběžném zkoumání to může vypadat jednoduše. Otec sobec a hnusný egoista, který nemyslí na potřeby partnerky, natož na blaho svého potomka. A matka, která přináší oběť v zájmu vyššího dobra, v tomto případě dítěte. Kdyby byla situace takhle černobílá, vlastně by neexistovalo moc nadějí na řešení. Nebyla by jiná šance, než to nějak vydržet a doufat v partnerovo zázračné procitnutí, anebo vztah naopak velmi rychle ukončit. Jenže nefunkční chování se v tomto případě objevuje na obou stranách. Na partnerském svazku se vždy podílí oba dva, a to stejným dílem. V tomto případě muž selhává proto, že se brání přijmout roli otce, a žena zase proto, že se přizpůsobuje, i když jí mužovo chování vadí. Žena není žádná oběť ani chudinka, jelikož je za fungování vztahu také zodpovědná. Tento fakt není snadné přijmout. Ovšem, pokud si žena uvědomí svůj podíl na vzniklé situaci, má také velkou šanci s ní něco dělat. To mi přijde jako dobrá zpráva nakonec i pro děti, které v nefunkčních svazcích často trpí. Pokud takové dítě uvidí, že matka je ochotná se svou nepříznivou situací něco dělat, dostává dobrý vzor do života.
Koníčků se nevzdám!
Sobecké chování se projevuje různě – od neochoty pomáhat v domácnosti přes úniky do hospody až po patologickou oddanost vlastním zálibám. Poslední případ popisuje ve svém vyprávění Renata: „Manžel jako dítě sbíral, co se dalo, a jeho velkou vášní se už tehdy staly motorky. .. plně jim propadl a první motorku vlastnil dříve než řidičák. Sbírka se rozrůstala, až si musel pořídit další garáž. Jeho rodiče mu vždy dělali, co mu na očích viděli. Motorky baví i mě, koneckonců jsme se dali dohromady na srazu motorkářů, i svatbu jsme měli motorkářskou. Po narození našich dvojčat mi ale manželova vášeň začala vadit. Až s dětmi jsem si uvědomila, že celá zodpovědnost za rodinu, veškerá práce kolem domu a dětí leží na mně. Nechtěla jsem po manželovi, aby se svého koníčku vzdal, přála jsem si jen, aby byl více s námi, aby svůj volný čas rozdělil mezi nás a motorky. On ale odmítal cokoliv změnit na svém bohémském životním stylu. Po práci mizel v garáži, navečer odjížděl na vyjížďky, víkendy trávil na srazech. Kluci tátu pomalu ani neznali, často jsme se hádali i kvůli financím. Já potřebovala peníze na opravu pračky, ale nový blatník byl důležitější... Prosila jsem muže, ať si uvědomí, že už nežije jen pro sebe, že má rodinu, které by se měl věnovat. Nebral to na vědomí a ještě mi vyčítal, že jsem se změnila já. Momentálně jsme od sebe, já jsem s dětmi u rodičů, on zůstal sám v domě. Vypadá to, že mu přece jen chybíme, často volá, bere si kluky, snaží se. Uvidíme, jestli půjde do sebe a ustoupí ze svého sobectví. Moc bych si to přála...“
A co na takové řešení říká Jana Procházková? „Je dobré, že si Renata uvědomila své vlastní priority a rozhodla se již dále netrpět manželovo chování. Vzala svůj život do vlastních rukou a na nic nečekala. Jak je vidět, dokonce to vedlo ke zvýšenému zájmu ze strany manžela. Je to logické, často zjistíme, že nám něco chybí, až když to ztratíme. Toto řešení ale rozhodně nemůžu doporučit každému. Má šanci zafungovat opravdu jenom v případě, že jste pevně rozhodnutá stát si za svým, a pokud nepřijde radikální změna, raději zůstat s dětmi sama. Může se totiž také stát, že partner vašeho odchodu využije k tomu, aby se osvobodil. Odpovědnost za ukončený vztah přitom zůstane na vás a on bude tím, kdo se jen podřídil vašemu rozhodnutí.“ Podle psychologů je vhodnější si v podobných případech s partnerem v klidu promluvit, probrat vše, co nás trápí. Použijte příklady konkrétních situací a vysvětlete pocity, které ve vás tyto situace vyvolaly. Muž se potom snadněji dokáže vcítit do vaší pozice, představit si, jak by si ve stejné pozici připadal on sám.
V případě, že komunikace mezi vámi pravidelně končí hádkou, výčitkami a obviňováním, můžete se zkusit obrátit na partnerskou poradnu. Psycholog v roli moderátora dokáže udržet rozhovor v konstruktivní rovině, a vy se tak snáze dostanete k věcnému řešení. Ať už se však spolehnete na odborníka či na vlastní vyjadřovací schopnosti, máte šanci na úspěch, jen když partner – stejně jako vy – chce ve vztahu pokračovat.
Trocha statistiky na závěr
I když se o spravedlivém rozdělení rolí mluví často, realita je zcela odlišná. V mnoha rodinách stále přetrvává tradiční patriarchální model. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí před časem vydal studii, z níž vyplývá, že vdané ženy si svůj stav většinou pochvalují, protože se cítí více zabezpečené, muži si naopak stěžují, že mají v manželství méně peněz jen pro sebe. Dlužno ale dodat, že většina ženatých mužů a vdaných žen se považuje za šťastnější a spokojenější. Nejméně spokojení jsou naopak osamělí lidé. A jak je to podle výzkumů s koníčky? Nejčastěji při společných zájmech tráví čas bezdětní partneři, na aktivitách ve volném čase se ale shodnou i rodiče malých dětí.
Připomeňte mu to! Text: Lucie Fumfálková