Vy jste vystudovala herectví, měla děti a svoji kariéru tak trochu pověsila na hřebíček. Nevadilo vám to?
Asi v povaze nemám dostatek dravosti a drzosti. A když jsem necítila nějaký převratný zájem ze strany divadel... Rodila jsem na konci čtvrťáku na DAMU, hrála jsem v Disku jediné představení, Julii, a to jen do Vánoc. Když byly Martinovi čtyři měsíce, vrátila jsem se do představení Hlučná samota Na Zábradlí, pak jsem hrála v Divadle Na Vinohradech, a když se má ‚kariéra‘ začala rozjíždět, narodila se dcera Agáta. Pak přišla revoluce a vše bylo jinak...
Ale přibližně v době, kdy se narodila vaše vnoučátka, jste se k divadlu vrátila.
Šest let jsem učila na Vyšší odborné škole herecké a potom jsme s mými bývalými studenty na VOŠH založili divadelní soubor Cylindr, se kterým hrajeme jak pro děti, tak i pro dospělé. Svou domovskou scénu máme v Divadle Kampa, které sídlí kde jinde než na Kampě. A třeba dětská představení hrajeme téměř každou sobotu a neděli odpoledne. Moje vnoučátka, především Tánička, která má sklony ke komediantství, byla mými pohádkami odchovaná. Když se jednou byla podívat na hře Vánoční pohádka o Kapru Karlu, povídá mi: „Babičko, ty mě naučíš hrát divadlo a já budu pak taky ta herečka!“ Takže Tánička už to má jasné a já mám další adeptku do souboru. V souboru Cylindr totiž hrají i dcera a syn. A také Tobiáš už tvrdí, že bude s námi hrát.
Vy jste neskutečně pracovitá žena! Vždyť píšete scénáře, režírujete, hrajete, to je neuvěřitelné!
Víte, ono to jen tak vypadá. Já si naopak někdy přijdu už pěkně líná, ale možná jsem i na sebe občas přísná. Je pravda, že jsem začala psát i pro dospělé, například pro dceru jsem napsala hru o vztahu matky a dcery. Jmenuje se Na cestě a je tak trochu o nás s mojí dcerou Agátou. Matku hraje kamarádka Nataša Burger, výborná slovinská herečka. Není to žádné psychologické drama, ale taková dojemně úsměvná hříčka. Kupodivu se s postavami diváci, tedy spíše divačky, hodně ztotožňují. Dokonce mi jedna divačka řekla: „Měla jsem pocit, že jste tu hru napsala o nás a že jste musela poslouchat u nás za dveřmi!“ I tu hrajeme v Divadle Kampa.
V Divadle Kampa jste už pět let, že?
Nějaký čas jsme my, soubor Cylindr, byli jenom jedním ze souborů, který tam hrál, teď už jsme páteří divadla a já jsem se stala jeho ředitelkou. Rozjíždíme divadlo nejen pro děti, ale také improvizované a autorské... Když jsem se dozvěděla, že mám divadlo převzít, trochu jsem se polekala, ale dcera Agáta mi řekla: „Neboj se, mami, to zvládneme,“ a pomáhá mi jako produkční. Jsem přesvědčena o tom, že naše divadlo má budoucnost.
Jak dělíte svůj čas mezi rodinu, divadlo a vnoučata?
A mezi psa! Máme černého retrívra Greka. Snažím se to všechno nějak poladit. S Agátou jsem skoro denně, vídáme se v divadle. A babička jsem opravdu šťastná, jsem ráda, že vnoučátka mám. Tánička je moc šikovná, zpívá, recituje... Každá babička vidí ve svém vnoučeti talent, já vím, ale myslím si, že ona nemá ostych, je na jevišti klidná a všechno předvádí s noblesou. Určitě ji nebudu od hereckého kumštu zrazovat.
Všeobecně se ale říká, že herectví je těžká profese, nejistá. Vždyť vy o tom víte své...
Pro mne byla těžká do té doby, dokud jsem čekala, až mě někdo osloví, něco mi nabídne. Ve chvíli (samozřejmě inspirovaná svým mužem), kdy jsem uvěřila ve svůj tvůrčí potenciál a začala jsem psát, režírovat a pak i hrát, zjistila jsem, že nikoho nepotřebuju. A třeba se hrou Škola Malého stromu jezdíme po celé republice už devět let a je o ni čím dál větší zájem. Takže, máte-li chuť a samozřejmě čas, zvu vás do Divadla Kampa a nejen na Malý strom!
S vnoučaty se Iveta snaží trávit co nejvíce času, s manželem je berou na prázdniny k moři, s kamarádkou pro ně pořádají tábory.
