Tušila jsem, že příchod dětí znamená konec klidu v mém dosud pokojném životě, ale na tak vysokou hladinu hluku jsem vážně připravená nebyla.
text: Ivana Zábranská
Sice jsem se poměrně záhy po porodu naučila rozlišovat, jestli to ječení, které se ozývá z postýlky, znamená: „Mami, mám hlad!“ nebo „Mami, už mám zase plnou plínku!“ Případně: „Nudím se, pojď mě zabavit...“ či „Pomóc, mám prdíky!“ Problém jsem vždy bryskně vyřešila a náruč pak ječícího zuřivce ztišila. Bohužel jen na chvíli. Na rozdíl od většiny dětí mých kamarádek, ty naše řvaly, i když neměly problém. Prostě jen tak, pro zábavu. Koukat na létající kolotoč nad hlavou je zabavilo maximálně na dvě minuty. A i poté, co odrostly plínkám, začaly mluvit a dokonce si společně hrát, jsem na klidný den mohla zapomenout. Neustálé zvuky, co při jakékoli činnosti vydávají, prostě znavenému rodiči klidu nedopřejí. Požadavek, aby byly chvíli zticha, protože musím psát fejeton, jen znamená, že na 5 minut uberou pár decibelů, aby se za chvíli opět nastartovaly. Domlouvat se na něčem s Michalem v přítomnosti našich potomků znamená, že během pěti minut je tu překřikující se čtveřice šílenců, kde ani jeden neslyší, co říká druhý. Zajímalo by mě, kolik decibelů hluku vydává naše domácnost, když je v ráži. Ani živě gestikulující Siciliáni by na nás neměli.
Kde se probůh v našich dětech bere sklon neustále řvát? Proč musí i věty prosté a oznamovací pronášet, jako kdybych byla nahluchlá jak poleno? Neustále něco řeší, Kryštof obyčejně nějaké světové problémy, Ella pak délku svých šatů a počet sukní, které se točí, případně netočí. Také mi chtějí stále něco veledůležitého sdělovat – co se stalo, případně nestalo, a co by se stát mělo, kdyby... Máme sice poměrně velký řadový dům o několika patrech, ale stejně není úniku. Nakonec si mě najdou a já absolutně nemám šanci. I to kafe, které jsem si chtěla někde zašitá v tichosti vypít, nakonec vystydne, protože jdeme řešit nějakou ‚zapeklitou‘ záležitost... Zatím jsme s Michalem nepřišli na to, co s tím. Okřiknutí je nezastaví, jen nastartuje k vyšším obrátkám. Zkoušela jsem ucpávky do ucha, ale když děti zjistily, že mi tam něco čouhá, chtěly to prozkoumat. Jednou jsem prostě musela prchnout z domu, ruch ulice mým bubínkům pak přišel jako poklidná rajská hudba. Když byli malí, myslela jsem si, že z toho vyrostou. Teď mi je jasný, že ne. Tak jen doufám, že mě zachrání puberta. Nasadí si sluchátka a řešit rozhodně nic nebudou. A když, tak jistě ne se svojí neurotickou máti.
A teď promiňte, musím je jít seřvat. Kdo má v tomhle randálu něco psát!