„Rozešla jsem se s Michalem,“ hlásí mi kamarádka. Už zase? Chce se mi vyhrknout, ale radši se kousnu do jazyka. Zase…“
Text: Eva Finsterlová
Aby bylo jasno, moje krásná, chytrá kamarádka Alena se ‚rozchází‘ už rok a tři měsíce. Stejně dlouhou dobu s Michalem také chodí. A do třetice, stejně dlouho od ní při každém našem setkání slýchávám, jak je dotyčný nemožný. A teď poprvé za celou tu dobu začínám přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě asi budu muset ten rozchodový evergreen poslouchat. Další měsíc? Půl roku nebo dokonce rok?! To nepřežiju! Jsem sice dobrá kamarádka, vážně, ale taky docela vážně začínám zvažovat otázku, jestli se v rámci zachování svého duševního zdraví s Alenou natrvalo raději nerozejdu já!
S upřímností nepochodíš
Ať vás ani nenapadne obviňovat mě z nedostatku pochopení! Víte vy vůbec, co to je nesnášet chlapa, kterého znáte vlastně jen z vyprávění? Je to nýmand, pochopitelně! Říkala to Alena, a ta to přece musí vědět. Vždyť s ním žije! A já jí věřím! Jsem přece její kamarádka! Takže si za ten rok už dokonale dokážu v představách vykreslit, jak příšerný musí být život s tímhle egocentrickým, sobeckým, nevyzrálým, bezcitným a nechápavým lenochem, který ji vlastně nikdy v ničem nepodrží, ale sám se neustále dožaduje pozornosti a péče. Tomu fakt rozumím. To jediné, čemu pořád nerozumím, je, proč s ním vlastně Alena zůstává. Nebudu na ni aplikovat staré známé Halinino: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, protože mi Alena nikterak zoufalá nepřipadá. (Já tak mít její tělo, nohy, obličej, úspěch...! Neopřela bych si o Michala ani koloběžku!) Ale přesto si myslím, že na ni nějaké chytré úsloví sedí, a sice to od Connella Cowana, autora bestselleru Smart Women/Foolish Choices (Chytré ženy, hloupé volby).
Mlčeti zlato?
Dobrá, nebudu se tady povyšovat a lhát, že jsem nikdy nebyla stejně ‚trapná‘ a netrýznila sebe i své okolí historkami o svých nemožných (tenkrát ještě) partnerech. Ale to není pointa tohoto fejetonu. Mým současným problémem je, jak se zachovat ke kamarádce, která se plácá ve vztahu s ‚blbem‘. Na upřímnost zapomeňte. Z té už jsem v tomto ohledu naprosto vyléčená! To od doby, kdy jsem jednou jiné kamarádce po několikátém, tehdy podle jejích slov naprosto určitě definitivním, rozchodu s jejím milovaným přiznala, že jsem stejně od začátku nechápala, jak může s takovým užvaněným troubou vydržet a ještě se na něj koukat, protože byl skvělým důkazem toho, že se člověk vyvinul z opice. Asi vám nemusím říkat, že tihle dva se OPĚT dali dohromady a můj věrný popis zevnějšku se k dotyčnému donesl. Výsledek? Mám doživotní zákaz vstupu do ‚opičákova‘ (a naneštěstí i jejího) domu. Já dobře vím, že kamarádky jsou tu od toho, aby vyslechly, nepoučovaly a nemoralizovaly... Jenže já už mám díru v hlavě! A přitom je mi jasné, že nemůžu vyřknout otázky, které mě pokaždé TOLIK svědí na jazyku! „Tak proč se na něj už konečně nevykašleš? Proč se takhle trápíš? Proč...?“ Nemůžu se zkrátka na tyhle věci ptát, protože vím, že by na ně Alena stejně nechtěla odpovědět. Pokud by na ně vůbec nějakou odpověď měla, nebo bych ji rovnou nepřivedla do rozpaků. Konečně, kdo by se chtěl otevřeně přiznat k něčemu tak přízemnímu, jako je závislost na sexu s ‚blbem‘?
A tak jsem mlčela. Zase. A vím, že dokud já sama nenajdu odvahu Aleně říct, že už o Michalovi a jejich rozchodech a návratech nechci slyšet ani jedno jediné slovo, tak ani já nemám právo ji soudit za to, že v sobě doposud nenašla sílu rozejít se s člověkem, který jí už tak dlouho neuvěřitelně pije krev. ♥