Rozplakala mě. Věděla jsem, že ji opustil kvůli o dvacet let mladší pár let poté, co překročila čtyřicítku.
Text: Laura Máchová
Znala jsem její smutky. Milovala ho celých osmnáct let a ještě stále miluje. Když mi ale sdělila, že kvůli němu nemá děti, protože si nechal udělat vasektomii, odrovnalo mě to.
Napadlo mě, že bych na tom mohla být stejně jako ona. I já chodila roky se sobeckým mužem. S tím, který nehodlá své pohodlí a můj servis vyměnit za ten křehký uzlíček, který si hlasitým křikem žádá náš čas a pozornost. Ale teď je mi 38 a nemůžu se na toho svého tříměsíčního andílka vynadívat. „Tak starou prvorodičku jsme tu dlouho neměli,“ říkal porodník na sále. „Měla jsem štěstí,“ říkám si zase já. A odvahu. Vyměnit krátce před svými pětatřicátinami vztah s mužem, který o mě jistě stál, za nejistotu, zda přijde někdo další. Byl to bolestný rozchod. Jako lámání kolem. Protože se to stejně tak táhlo kvůli jeho: „Neopouštěj mě!“ a mému: „Jenže ty nechceš děti!“ Ne, nechtěl. Radši mě obětoval. Jenže vím, že by obětoval, i kdybychom se tehdy nerozešli. Protože si chtěl život užívat, mohla jsem se jednou probudit a zjistit, že už po mém boku neleží a mně je o deset let víc. A nebo tam klidně mohl ležet, ale já bych věděla, že už nebude moci být nikdy víc než my dva...
Svoboda výběru
Opravdu nejsem ten ‚mateřský typ od narození‘. O dětech jsem začala přemýšlet až pár let po třicítce. Někde v hloubi duše jsem ale věděla, že vzdát se jich zcela by byla velká chyba, a to i přes to, že mě život bez nich bavil. Měla jsem skvělou práci a plno zájmů i přátel. Jenom jsem nechtěla připustit, že jednou přijde doba, kdy nebudu mít svobodu výběru. A v tom vztahu jsem opravdu ne - měla na vybranou. Z jeho strany bylo jasně dané – děti nikdy. Tak jsem své pětatřicáté narozeniny oslavila sama.
Možná jsem se do toho vrhla dřív, než bylo úplně třeba. Mám kamarádku, která porodila v pětačtyřiceti. Jenže já prostě věděla, že za pár let určitě nebudu mít více odvahy a rozhodně ne méně vrásek. A taky jsem to nechtěla uspěchat a zoufalá, z posledních možných sil sáhnout po tom prvním, který se namane. A stejně by to, myslím, nevyšlo. Protože když na něco příliš tlačíte, setká se to logicky s odporem. A není mnoho o moc méně atraktivního než žena, která zoufale tiká svými biologickými hodinami. Zvláště před mužem, se kterým se jí zatím ještě nepodařilo ze zamilovanosti přehoupnot v pevnou lásku. Pak se velice snadno může stát, že spolu dospějí do bodu, kdy to ona vzdá a svůj ženský ‚budík‘ odhodí. Ano, uleví se jí jako tomu, kdo investoval příliš času a sil do náročného projektu, ve kterém příliš dlouho nebyl úspěšný. Tak, jako se ulevilo dalším dvěma mým kamarádkám. Jenže na jak dlouho?
Promiň, jsem ženatý
Té jedné bylo jako teď mně, když ji její muž opustil kvůli jiné. A té druhé její ženatý přítel po čtyřicítce a dvanácti letech jen chladně sdělil, že už v jejich vztahu nebude pokračovat a že měla vědět, že to tak dopadne. On se přeci rozvádět nikdy ne - chtěl. S tou první jsem to prožívala, tu druhou znám teprve něco přes rok. A je to možná ještě o něco kratší čas, kdy toho sobeckého ženáče vyhnala ze svého srdce. Od té doby je sama a jako by se teprve teď nadechla, jako by si začala stavět konečně svůj svět. Zatím to byl jen ten JEHO, kterému se zcela přizpůsobovala. Snaží se, ale ví, že na víc už by neměla sílu. Tvrdí, že se smířila s tím, že děti mít nestihne, i když je tolik miluje. Tak aspoň rozmazluje vnuky své starší sestry.
S první kamarádkou jsem to prožívala. Opravdu bolestný rozvod a opravdu děsivé to, co jí její teď už ex prováděl. Dlouho se z toho vzpamatovávala, pak ale potkala někoho, kdo jí zase vykouzlil úsměv na tváři. Jenže ona neměla čas. A on se té rychlosti lekl... Poplakala si a pár měsíců nato už jí zase měl kdo slzy utírat. Není divu, byla a stále je atraktivní, milá a inteligentní. Mluvila o něm v superlativech. Jenže mně se na něm něco nezdálo. A netýkalo se to jen skutečnosti, že jí sdělil, že už nechce další děti (své dvě už měl odrostlé), a ona na to musela přistoupit. Protože poté, co svou snahu stihnout mít dítě vzdala, se jí viditelně ulevilo a mně, jako správné kamarádce, s ní, zvláště, když jsem viděla, že je evidentně a hlavně konečně zase šťastná. Jenže pak jsem ho potkala a výstražná kontrolka v mé hlavě zablikala: Vedle mé kamarádky totiž zjevně stálo pětapadesátileté rozmazlené dítě. Jenže to ona, zamilovaná, neviděla, navíc byla nadšená z toho, že konečně našla někoho, kdo ji má rád. Ale pozor! Chtít JEN někoho, kdo nás bude mít rád, ač se to může zdát jako rouhání, skutečně nestačí.