Jediný ‚zajíc‘, kterého jsem kdy měla, byl jen o půl roku mladší než já. Zdánlivě zanedbatelný rozdíl, ale přesto se celou dobu jevil jako dost podstatný.
TEXT: EVA FINSTERLOVÁ
Bylo nám šestadvacet, a zatímco já byla mentálně na čtyřicet, on prožíval zastydlou pubertu. Když jsme se pak velmi nevyzrále rozešli, zařekla jsem se, že už si s žádným mlaďochem nikdy nic začínat nebudu. Ale znáte to, žena míní a muž... Znám páry s velkým věkovým rozdílem. A klape jim to. Pro ženu s přibývajícími vráskami je prý mladší muž něco jako injekce botoxu. Není to sice úplně přirozené, ale konečný účinek je skvělý. Tedy alespoň na určitou dobu...
Až vyrostu, stanu se…
A tak jsem jednoho dne, bez předsudků a bez bázně, vyrazila na schůzku s Pavlem – mou spřízněnou duší ze SmartDatingu. Stejně jako na rychlé rande, dorazil i tentokrát po práci, takže v obleku a kravatě. Sešli jsme se u metra a Pavel mě vedl do své oblíbené kavárny. Hezké místo. Škoda jen, že jsem si tam připadala jako v menze pro vysokoškolské studenty. Ti nás také většinou obklopovali, vydatně pokuřovali a popíjeli a přitom vedli vášnivé debaty o smyslu života. Jejich rozjímání o světě i hudba byly tak hlasité, že jsme stěží slyšeli vlastního slova. „Raději půjdeme jinam,“ rozhodl Pavel asi po čtvrt hodině naší útrpné konverzace nad sklenkou kyselého bílého vína. Vypadal trochu rozmrzele, a tak jsme raději zapadli do prvního nejbližšího podniku. Byl pravým opakem studentského útočiště. Vzduchem létala směsice cizích jazyků a obsloužit nás v angličtině přišel italský číšník a majitel v jedné osobě. Na konverzaci byl ale tentokrát mnohem větší klid, a já tak brzy postřehla, že ani Pavlův přízvuk není zrovna místní. Pocházel z Ostravy, v Praze vystudoval vysokou školu a nedávno se zařadil do pracovního procesu. „Zítra mám promoci,“ oznámil mi hrdě. O něco méně nadšeně už mluvil o své nové práci. Po třech měsících, kdy v ní trávil deset až dvanáct hodin denně, se cítil vyčerpaný. „Jako absolvent si tedy moc vybírat nemůžu, ale stejně přemýšlím, že toho nechám,“ řekl a svěřil se, že si znovu pohrává s myšlenkou na další brigádu v Norsku, kde před rokem strávil dva měsíce sbíráním ovoce. Poslouchala jsem Pavla a došlo mi, že podobné sny jsem naposledy měla před deseti lety. To jsem byla v jeho věku. Jenže já už jsem v cizině žila, cizí jazyk jsem si vypilovala a teď...
Teď si přeju věci, které Pavlovi budou asi ještě hezkých pár let připadat naprosto vzdálené. Sám si zatím nebyl jistý tím, co chce v životě jednou dělat. Ve svých plánech skákal od finančnictví přes podnikání až k zahradničení a profesionálnímu pěstování ovoce. Jeho život byl stejně neuspořádaný a neklidný jako jeho práce i bydlení v pronajatém 3+1, který sdílel s dalšími pěti lidmi. Ale tak to má být. Podobným hledáním toho správného směru si čerstvě po škole musíme projít všichni...
S Pavlem jsme si skvěle povídali, ale už dávno před tím, než jsme se rozloučili, nám bylo oběma jasné, že se znovu neuvidíme. Jinými slovy, ať už jsme mluvili o hudbě, filmech nebo práci – těch deset let nad námi pořád viselo jako velká černá díra. Za nějakých dalších deset, patnáct let už bude možná zanedbatelná, ale teď? Je nepřekonatelně obrovská...
Alles gute!
Opět mi přišla zpráva z německé seznamky. Zájem o setkání se mnou projevil jakýsi Erich, podnikatel z městečka poblíž Frankfurtu. Dvě fotografie mi nabízely pohled na statného, bezmála dvoumetrového chlapíka, který byl o tři roky mladší než já. „Další zajíc,“ povzdechla jsem si, ale stručný profil zněl vcelku ‚vyzrále‘. Navíc se dozvídám, že se Erich do Prahy chystá hned příští víkend, a tak souhlasím, že se s ním sejdu. Agentura jej prezentuje jako V.I.P. klienta, kterému mě osobně představí. V sobotu v pět se tedy scházíme nedaleko hotelu Marriott, ve kterém se Erich ubytoval. Když s majitelkou agentury dorazíme na místo, už tam přešlapuje – obrovský, černovlasý chlap v rozepnuté černé bundě, pod kterou má bílou košili od Ralpha Laurena. Zcela neprakticky jsem si ten večer obula své nejvyšší kozačky, ale jen díky tomu jsem si nepřipadala jako trpaslík.
Podáváme si ruku, jsme krátce představeni, a když se všichni ujistíme, že je vše OK a alles gute, jsme s Erichem ponecháni o samotě. Vyrážíme proto pomalu na procházku příjemně teplou večerní Prahou. Erich sice tvrdí, že už v Praze několikrát byl a docela se v ní vyzná, ale brzy se v úzkých uličkách ztrácí. Na jeho přání ho tedy vedu „někam, kde mají zahrádku, kde můžeme dobře povečeřet a popovídat si“.
„To máme ale hezkou konverzaci, viď?“ raduje se, když už sedíme nad svíčkovou a popíjíme sklenku červeného. Má pravdu, hovor nám ani v angličtině opravdu nevázne. A já se tak brzy dozvídám i to, kolik má ve své stavební firmě zaměstnanců, že ji založil už ve svých 24 letech, že se mu daří, má dvě Yamahy – červenou a bílou, každý den po práci mu v jeho oblíbené italské restauraci připravují večeři na přání, nerad čte, protože u knížek vždycky usíná, zato rád mění auta a v létě s kamarády plánuje výlet na motorkách po Norsku. Po večeři se ještě jdeme projít na Kampu a Erich je celý nadšený z místního výhledu. Mobilem si na památku pořizuje fotky a fotí si i mě.
Taková slušná starší žena…
Vtipná situace, tedy alespoň pro mne, nastává, když se ptá, v jakém jsem znamení. „A kolik že ti to vlastně je? 28, viď?“ Očividně si mě spletl s jinou adeptkou na seznámení. Když zjistí, že jsem o tři roky starší než on, na hezkou chvíli zkoprní. Tvrdí, že si toho v profilu jaksi nevšiml, a tak raději konverzaci odvádí zmateně jinam. Později se přizná, že je už rok sám po svém posledním čtyřletém vztahu a že moc pracuje. A když si vzpomněl na ty krásné české holky, které u nás pokaždé viděl, rozhodl se, že si zkusí najít nevěstu tady! „Já navíc nemám čas chodit po barech a někoho hledat. A vůbec, myslíš si, že se dá v baru najít nějaká slušná žena?“ zajímá se upřímně o můj názor. Těžká otázka! Pravdou je, že jsem do baru s cílem někoho lovit nikdy nešla, ale odsuzovat to nemůžu...
To však Erichovi raději na nos věšet nebudu, zatím to totiž vypadá, že mě považuje za slušnou ženu... Když mě doprovází k metru, chce vědět, jestli se ještě někdy uvidíme. „Ale na to bych se tě asi takhle brzy ptát neměl, že?“ směje se, a tak navrhuju, že příště raději na oplátku přijedu já do té jeho ‚vesničky‘. Nadšeně souhlasí a před loučením mě prosí o mobilní číslo a e-mail.
„Jsem z tebe nějak nervózní, ale jsem moc rád, že jsem se s tebou nakonec sešel, jsi moc milá holka,“ říká ten plachý obr, pak mi vlepí pusu na tvář a mizí k hotelu. Přemýšlím, jestli mě potěšilo víc, že těch třicet centimetrů nebylo ve skutečnosti tak strašných, když jsem vedle něj stála, nebo že jsem mu připadala jako milá ‚holka‘. „Přijeď v prosinci, budou tady krásné vánoční trhy,“ píše mně Erich o necelý týden později. „Zítra ti pošlu nějaké fotky okolí. Bude se ti tu líbit, uvidíš...“