Úskalí rodičovské dovolené jsou daleko záludnější než jen věčný řev, zlobení a stres. Třeba taková lednička....
Býval jsem takový pěkný kluk. Ženy obdivovaly mé svalnaté tělo a já byl na něj právem pyšný.
Můj den začínal v posilovně a končil na squashi. Jenže pak se to stalo. Poznal jsem svou ženu. Večerní protahování těla vystřídaly pozdní večeře, filmy a víno. Hodně vína. Ručička váhy se pomalu začala vydávat opačným směrem, než jsem byl zvyklý. Ale pořád se to ještě dalo zvládnout. Jenže pak moje žena otěhotněla. Jako správný nastávající tatínek jsem dělal, co jsem jí na očích viděl. Jenže v nich jsem toho času viděl právě jen samé jídlo. Běhal jsem do cukrárny pro dortíky, v lednu sháněl jahody, po kterých obvykle následovala chuť na držťkovou polévku nebo anglickou slaninu. Trpělivě jsem svou ženu následoval ve večerních přežíracích orgiích a usínal zásadně na zádech. Moje břicho bylo po krátké době vypouklejší než to její. Na poznámky přátel jsem se smíchem odpovídal, že by si měli uvědomit, jaký jsem skvělý otec, když se svou ženou držím basu. Smích mě přešel asi týden po narození syna. Manželka byla téměř na své původní váze, zato já svých nově nabytých 13 kilogramů vláčel dál. Vtip je v tom, že pak byla má žena těhotná ještě dvakrát, takže si umíte představit, na jaké váze se u mě ručička zastavila...
Mé ženě se to ale shazovalo! Hned z porodnice běžela do práce, zato já musel zůstat doma s dětmi. Když jste dennodenně vystaveni takovému psychickému tlaku, jídlo a víno je jediným světýlkem ve vašem pomyslném dni hrůzy.
Už se sám se sebou nedomluvím
Po vyčerpávajícím dni s dětmi není nic lepšího, než lehnout na sedačku a tupě zírat na televizi. Vydržím to vždycky asi tak 5 minut. Láká mě, potvora. Nemůžu na ni přestat myslet. Představuju si, co je uvnitř... Lednice. Už stojím před ní a koukám, co dneska pěkně ztrestám. Salámek, sejránek, čokoládičku. To vše proložím suchým rohlíkem a sklenkou vína. Když jsem snědl i všechny Kostíky, co mají děti k snídani, došlo mi, že takhle to dál nejde. Svůj pocit viny jsem zajedl kolečkem salámu, který přivezla žena z Itálie. Ráno se budím výčitkami, co jsem zase večer splácal dohromady. Dneska to bude rozhodně jinak. Ale asi tušíte, jak to vždy končí. Copak už se sám se sebou nedokážu domluvit? Náhle slyším známý řev nejmladšího syna: Tatí, Vilda se mi směje, že mám holkový kartáček, tatíí, on mi nechce dát můj polštář, tatí, on mi bere iPad... Buď je teď půjdu nahoru seřvat, nebo... otevřu lednici a dám si kousek čokolády. Ale jen malinký...