Nedá se v nich soustředit, snižují motivaci, zvyšují stres a ve skutečnosti vlastně ani neusnadňují komunikaci mezi zaměstnanci, což se od nich očekávalo především.
Text: Eva Finsterlová
Ve Spojených státech je 100 let oslavovali jako pracoviště budoucnosti. U nás začaly open space prostory nahrazovat klasické kanceláře od poloviny 90. let minulého století. Jak by ne? Náklady na jejich vybudování jsou mnohem nižší, šetří místo a zaměstnavatelé si mnou ruce, protože mají o ‚svých ovečkách‘ mnohem lepší přehled. Negativ spojených s prací v otevřeném prostoru je však daleko víc. Magazín Harward Business Review open space dokonce označil za vynález, na který musel přijít sám ďábel, když seděl v té nejhlubší pekelné jeskyni. Toto nevalné hodnocení potvrdilo také bezmála 43 tisíc dotazovaných Američanů, kteří v open space pracují či někdy pracovali. Podoba velkého otevřeného prostoru, ve kterém už zaměstnance nedělí vnitřní příčky a mnohdy ani společenské zábrany, si zkrátka svou existenci nedokázala u zaměstnanců ob - hájit nikdy. Znáte snad ve svém okolí někoho, kdo by si při práci liboval v nedostatku soukromí? Nebo se vyloženě těšil z toho, že musí být neustále ve střehu, protože vždycky zkrátka existuje možnost, že se NĚKDO DÍVÁ A POSLOUCHÁ?
Zkouška nervů
Zatímco zaměstnavatelé si pochvalují, že už nemusí klepat na jednotlivé dveře kanceláří, zaměstnanci ztrátu soukromí nesou těžce. Zmatek z otevřeného typu pracovního uspořádání mívají především starší pracovníci. Ti byli dříve přeci jen zvyklí na ‚svůj klid‘. Nelehké časy ale zažívají i citlivější osoby se zvýšenou vnímavostí k okolí. Na čem se nicméně shodnou všichni, je fakt, že nám ani tak nevadí nepořádek druhých, minimum osobního prostoru či hluk. To, co nám v open spacech opravdu chybí, je onen ‚vlastní kout‘ – místo, kde jsme si jisti, že nám nikdo neuvidí do monitoru, místo, kde si občas můžeme vyřídit soukromý telefonát, zkontrolovat během pauzy zprávy na internetu, aniž bychom se cítili provinile, pokud se za našimi zády znenadání objeví nadřízený...
Za dobu svého ‚pracovního pro - cesu‘ jsem měla možnost zkusit všechny varianty pracovního prostředí – měla jsem vlastní kancelář, pak zase kancelář sdílenou s dalšími několika kolegy, před lety mě neminulo ani pracovní prostředí ve formě open spacu. Ač přiznávám, že jsem člověk poněkud citlivější a na práci potřebuji opravdu klid v pravém slova smyslu, přesto bych se označila za poměrně odolného a tolerantního jedince. I tak ale s nevolí pozoruji fakt, že pracovní atmosféru v ‚kancelářích bez bariér‘ zvládám s každým přibývajícím rokem o něco hůř. Když jsem open space okusila před lety poprvé, potýkala jsem se s pravidelnými a ubíjejícími bolestmi hlavy. Služebně starší kolegyně mě tehdy uklidňovala, že stejný problém mívali na začátku všichni, po čase prý bolesti hlavy vymizí. Měla pravdu...
Co ale nezmizelo nikdy, byla ubývající energie, s jakou jsem do práce v open spacu každé ráno chodila a jakou jsem pozorovala i u ostatních kolegů. Zatímco v uzavřené kanceláři mi mohl ‚na nervy‘ lézt nanejvýš jeden užvaněný kolega, tady jsem nechtěně poslouchala konverzaci druhých neustále, stejně tak jako druzí nechtěně poslouchali mne. Co bylo horší, časem jsem si přivykla i na to. Všichni jsme si tak nějak přivykli a všichni jsme se vytráceli s mobilem na chodbu či toalety čím dál méně. Přestali jsme se ostýchat řešit po telefonu intimní věci, dohadování s partnerem, kdo kdy měl nebo má vyzvednout děti ze školy, nebo handrkování s mobilním operátorem, který nám ‚opět‘ naúčtoval služby, které jsme si neobjednali. Jednoduše jsme se přestali obtěžovat vymanit se z dosahu dalších cizích uší a mnohdy i očí v situacích, kdy řešíme věci, u kterých bychom dříve publikum rozhodně nechtěli. Z ničeho nic tak nechtěně pronikáme do soukromého života těch, které jsme dříve téměř neznali. Měl-li si systém open space pracovišť klást ambice v tom, jak prolomit zábrany mezi lidmi na jednom patře, pak se tak skutečně stalo. Naneštěstí ne v podobě, jakou si autoři tohoto projektu slibovali.