Je to otřepané moudro, ale pořád zkrátka sedí jako ulité. Ženy věří, že se jim podaří jejich muže změnit, muži naproti tomu doufají, že se z jejich víly nikdy nestane tlustý kamarád. V devadesáti procentech se pak pochopitelně dočkají pravého opaku…
TEXT: EVA FINSTERLOVÁ
Pánové stále chodí ‚na jedno‘, stále domů nosí málo květin, dívají se na fotbal a neradi pomáhají v domácnosti. Jejich ženy si zase zpravidla hned po svatbě ostříhají své krásné dlouhé vlasy, čímž vlastně ufiknou i část mužovy pýchy, nakynou, a promění se tak ve zdařilé kopie svých rýpavých matek. Sečteno, podtrženo – žádné skvělé vyhlídky. Tedy, pokud se chcete držet tohoto zajetého rituálu a s naivním očekáváním opakovat chyby, kterých se dopustily už řady jiných před vámi. I to se však dá tolerovat jenom do určité doby. Po třicítce už jsou romantické představy o zázračné proměně neandrtálce v ušlechtilého prince, přiznejme si, poněkud trapné.
Vránu nebo protiklad?
Otázkou tedy zůstává, jestli je lepší volit za stálého partnera spíše protiklad, nebo naopak cílit na někoho, v kom se sami zrcadlíme. Problém je v tom, že ač všichni tak nějak tušíme, že varianta B je o něco méně stresující, necháváme se velmi rádi pohltit přitažlivější variantou A. Koneckonců, všem se nám – v dobrém i zlém – líbí to, co nenacházíme u sebe, a kde jinde už bychom si raději těch odlišností užívali než u vlastního protějšku! Většina žen má navíc zakódován výchovný a spasitelský syndrom, což rozhodně nijak nepomáhá. A tak jsem se žel už i já, zapřisáhlý odpůrce nikotinu, párkrát ‚spustila‘ s kuřákem, s těžkým konzumentem piva – ač se mi ze zlatavého moku obvykle zvedá žaludek – taky jsem se nějakou chvíli trápila s notorickým rozhazovačem peněz, proutníkem, cholerickým žárlivcem či nenapravitelným lenochem...
Snesitelná negativa
„Je to strašný, pořád se jen cpe, kyne a vůbec se nehýbe. Včera do sebe naházel smažák s tatarkou, pak si dal ještě kyselé okurky a vypil i ten lák! Co s ním mám dělat?“ Stěžovala si jedna známá na manžela zrovna v době, kdy jsem já randila s chlapem, který vážil třikrát tolik co já. Jiná kamarádka měla pro změnu po krk svého náruživého kuřáka. Byli takoví, když se s nimi seznámily? Ano, byli. A ony, jak už to tak chodí, si je vzaly s tím, že je jejich ošklivých návyků zbaví. Nezbavily. Nutno však přiznat, že ani ony nezůstaly takové, jaké si je jejich manželé před lety vyhlédli. Jedna už po roce přibrala 10 kilo a druhá vyměnila sexy hadříky za pohodlnou módu a obuv a la tepláky, tenisky a beztvaré blůzy. Těžko říct, kdo z nich rezignoval první a kdo se na tom už jen svezl. Dost odstrašující příklady na to, abych si opět zavčasu uvědomila, že ani z tukových pytlů kolem pasu mého otesánka se nikdy nestane břišní pekáč...
Nedávno jsem totiž při svém rozjímání rekapitulovala, kolik z těch mých bývalých protikladů se mi nakonec podařilo ‚předělat‘ k vlastní spokojenosti. S velkým politováním musím přiznat, že nelichotivý výsledek mého usilovného snažení zní nula. U jednoho partnera s katastrofálním módním vkusem a neuvěřitelnou nechutí nakupovat se mi to nepodařilo ani po pěti letech. Namísto toho jsem si po nějakou dobu připadala spíš jako jeho matka a nakonec jsem se rezignovaně změnila já – přestala jsem o sebe tolik dbát a začala se obloukem vyhýbat obchodním centrům, v nichž tolik trpěl úzkostí.
Nikdy neberte vážně chlapa, na kterém vám něco zásadně vadí! řekl kdysi někdo. A já si tohle heslo připomínám pokaždé, když narazím na mužský ‚polotovar‘, který mám chuť dodělat, přičemž se kochám představou, jak úžasný ten dotyčný bude, až na něm změním to či ono...
Všechno to naše ženské odhodlání totiž komplikuje skutečnost, že po třicítce už také víte, že život je vlastně celý o kompromisech a sem tam se nevyhnete tomu, že budete muset spolknout nějaký ten syrový plátek. Jenom je dobré předem zjistit, co všechno opravdu dokážete strávit, abyste se nakonec neudávily...
A tak nazítří vyrážím na rande s mužem, který sice kouří jako sádrový ježek, ale má srdce ze zlata. Jen doufám, že se ve jménu šlechetné tolerance neudusím!