Ultraštíhlé křivky, opálení, které neustále vypadá, jako byste se včera vrátila z dovolené na Seychelách, nebo muskulatura jako vystřižená z béčkového akčního filmu… Naše civilizace staví tělo na piedestal a my se zmítáme ve vleku zběsilých závislostí..
Text: Klára Doubková
Moudrost starých Řeků, kteří vyznávali ideál kalokagathia, neboli souladu duše s tělem, se v naší civilizaci v běhu století vytratila kamsi do nenávratna. Alespoň soudě dle trendů světa showbyznysu a stránek lifestylových časopisů vládne jednadvacátému století tvrdou rukou kult těla. Jenže touha vypadat jako supermodelka z titulní stránky nebo vítěz kulturistické soutěže může být velmi tvrdě zaplacená... Vítejte ve světě nezdravé posedlosti tělem!
Semirexie – na půli cesty
O patologické touze po štíhlosti zvané anorexie už byly popsané stohy papíru, ale v posledních letech se do obecného povědomí začíná dostávat i její umírněnější polovičatá varianta zvaná semirexie. Toto slovo poprvé použila v jednom svém článku před dvěma roky britská novinářka Rosie Green, která se otevřeně přiznala, že i když netrpí žádnou poruchou příjmu potravy, občas je kvůli udržení štíhlé postavy ochotná provádět skutečně zvláštní věci. Například vyhodit vynikající jídlo do koše jen proto, že by pro ni mohlo představovat ‚nebezpečné‘ pokušení, nebo strávit denně nejméně deset minut promýšlením té nejméně kalorické varianty oběda. A rozhodně v tom není sama. I když semirexie není lékařským termínem, přesto tohle slovo trefně vystihuje situaci mnoha žen, které vedou věčnou vysilující válku s kilojouly.
Bigorexie – svaly nade vše
Mezi poruchy vnímání vlastního těla, které se dostaly do centra zájmu pozornosti odborníků teprve v posledních letech, patří rovněž bigorexie, neboli posedlost dokonale vypracovaným svalstvem. Je téměř výhradně mužskou doménou a nejčastěji propuká mezi devatenáctým a dvacátým rokem, ale může se dostavit kdykoli na prahu dospělosti. Typický ‚kulturista amatér‘ tráví veškerý volný čas ve fitness centru, kvůli čemuž často zanedbává svou práci, studium či své nejbližší. I když se jedná o sportovně vyhlížejícího svalovce s minimálně průměrnou muskulaturou (podle statistik tato porucha jen výjimečně postihuje objektivně slabé či příliš štíhlé muže), neustále ho trápí pocity nedostatečnosti. Vždycky si najde nějakou svalovou skupinu, která podle něj vypadá příliš ochable. Kořenem těchto palčivých pocitů bývají často problémy z dětství, nejohroženější jsou totiž příslušníci silného pohlaví, kteří bývali ve školních lavicích terčem posměváčků či dokonce šikany kvůli svému vzhledu (například kvůli malému vzrůstu). Své vykoná i srovnávání s nereálně vypadajícími komiksovými postavami či s hrdiny z akčních filmů, podobně jako se anorektičky srovnávají s nezdravě štíhlými a navíc počítačově vylepšenými fotomodelkami...