Podle Petra Haška, režiséra, dramaturga a také lektora kurzu herectví pro neherce, může dělat divadlo každý, kdo si chce hrát. A tak mě Ježíšek poslal na celodenní hrátky do Městských divadel pražských.
TEXT: Adéla Hálková
Jsem od přírody extrovertní typ, a tak jsem si už měsíc před zahájením ‚kurzu herectví‘ libovala, jaké to originální dary mi přistály tyto svátky v náručí. A protože mi do vínku byla dána i kapka té svědomitosti, jala jsem se poctivého tréninku. Před zrcadlem jsem nacvičovala pohled plaché laně ve stylu Audrey Hepburn, úsměv jsem roztahovala po vzoru Julie Roberts a svůdnost se učila z fotografií Marilyn Monroe. Že byla realita úplně jinde a že mi nebyla přidělena vysněná dramatická role, je věc jiná. Podstatně rozdílné, ale rozhodně ne slabší emoce vyvolal dárek v mém málomluvném příteli, pro nějž den strávený na prknech, která znamenají svět, a navíc v nevědomí, co na nich asi bude muset podnikat, představoval čas plný nervozity, podobné té ukončování vysokoškolského studia. Taková malá pomsta, krutý žert ze strany rodičů, navíc rodičů jeho ženy! Jak se ale nakonec ukázalo, den ve společnosti profesionálů a našich ‚kolegů -neherců‘ nám přinesl kus nového poznání. Oběma nám umožnil projevit se jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Pomohl nám se uvolnit, zbavit se ostychu, naučil nás vnímat lidi kolem sebe, udělal z nás týmové hráče. Mně zkrotil bouřlivou mysl, jemu vnuknul emoce, jež dokázal najednou vyjádřit slovem i mimoslovně. Petr Hašek, který kurz bravurně vede, nám dodal sebevědomí, naučil nás, jak se vžít do role někoho jiného a jak tyto obleky střídat. Věnoval nám den plný aktivního odpočinku těla i mysli. Každý má v sobě kus herce, teď už to vím. Zkuste jej na kurzech herectví pro neherce objevit i vy. Protože kdy dostanete příležitost si celý den hrát! (Mestskadivadlaprazska.cz/akce/ hereckekurzy/)
KLAPKA, KAMERA…
Zahájení kurzu bylo stanoveno na lednovou sobotu, na desátou hodinu ranní, a tak jsme se pro nás typicky ještě za pět minut celá motali ve spleti uliček Pasáže u Nováků, abychom jen o chlup před startem rozrazili dveře divadla ABC, kde už na nás čekali naši herečtí partneři v čele se slečnou produkční. Nervozita opadla ve chvíli, kdy do skupiny o věkovém průměru kolem 35 let dovedla žena desetiletou holčičku, poslední herečku – „jestli to zvládne ta malá, tak musíme taky,“ říkali jsme si. Produkční zopakovala pokyny – pauza na oběd, start divadelního představení po kurzu, ničeho se nebát, kouše totiž maximálně pes pana Haška, nikoli pan Hašek sám. A tak bylo naše herecké stádečko, skýtající celých devět členů, odvedeno na malou scénu divadla ABC, kde už čekal náš umělecký guru Petr Hašek. Užívání křestních jmen a následné týkání nás všechny uvedlo do příjemné nálady, Petr nám řekl něco málo o sobě, něco málo o divadle, my jsme se odhalili (do jednoho jsme byli oběťmi Vánoc) a mohlo se začít se cvičením. Na rozehřátí číselná řada s tlesknutím a výskokem, chození do kruhu v různých rychlostech, následně zaplňování prostoru, které nás mimochodem provázelo po celou dobu kurzu a jehož cílem bylo, aby na jevišti nevzniklo výrazně prázdné místo bez herce, komunikace s partnery v kruhu prostřednictvím tleskání. Jakkoli vám budou tato cvičení připadat hloupá či dětská, vězte, že nejste-li v hrátkách trénovaní, budete muset zapojit hlavu, a to notně. Koordinace myšlení, mluvení a pohybu byla náročná i pro ta pohlaví, o kterých se svorně tvrdí, že zvládají více činností najednou. Již při první půlhodince se ukázalo, že nám, co se dovedností, následně i představivosti a hereckého umu týče, nakope malá Emička zadek. Což ty za hereckým zenitem burcovalo k honosnějším výkonům.