Tak komu z vás se to letos stane? Která z vás už plánuje, má svůj seznam a nemůže se dočkat? A která z vás sedí v koutě a nemá nic? Ani ženicha, ani svatební šaty a seznam má akorát tak na nákup? Sezona svateb se blíží a člověk by se na ni měl obrnit. Ať se vdáváte, nebo jste jen host.
text: Kristina Kitti Nedvědová
Takhle zjara se množí v našich schránkách hezká bílá psaníčka, oznamující lásku našich přátel. V tu chvíli přichází na řadu melancholie. Zaútočí na mne už u schránek a není před ní úniku. Než dojdu ke dveřím svého bytu, stačím si zrekapitulovat vše, co jsem se svými přáteli – budoucími manželi prožila. Pitky na Silvestra, pikniky a následné delirium v parku, do volené, kdy jsme všichni spali pod širákem na pláži, povídání si u táboráku o tom, jaká bude budoucnost... Ale také jejich rozchody i následné comebacky. Samozřejmě mě také napadne, že člověk sám mění partnery, a tak o hodně svých přátel už i přišel. Když spojíte život na pár let s jednou osobou, prostě se nedá vyhnout tomu, že potkáte mnoho nových lidí z okruhu jejích přátel a jako pár si uděláte úplně nové přátele. Když vztah skončí, vše se někam rozplyne. Přátelé jsou nervózní z toho, ke komu se mají přiklonit a jak se vlastně s vámi kamarádit. Nakonec se jeden z vás musí stáhnout a ten má smůlu. Proto jsou svatby traumatem pro všechny, kteří se jednou stáhli a nestačili se vdát – oženit.
Svatba s minulostí
Svatba je totiž událost, kde se prostě potkáte s celou vaší minulostí. A také tu potkáte jednu osobu navíc. Ta se jmenuje stáří. Nevím jak vy, ale já si na svatbách vždycky uvědomím, jak to všechno děsně letí a zároveň že jsem tak mladá – stará? Nejpodivnější okamžiky pak prožívám, když stojím v gratulační frontě a mám říct takové to: Všechno dobré... Přibližuji se v řadě k lidem, kteří ještě nedávno zvraceli do příkopů u cesty a kteří jen při pomyšlení na dítě dostávali závratě... Teď většinou – ona těhotná a on v obleku – stojí na konci řady a přijímají gratulace. Divný. Následně je docela děsivý moment, kdy jako single třicítka korzujete po svatbě a snažíte se neopít a nepřejíst. Všechno je totiž monitorováno ostatními pohledy. Co na tom, že jste přivedla vašeho milého – vdaná nejste! A tak se musíte potýkat s těmito otázkami (znáte je také?): „Ahoj, tak co, ještě tolik pracuješ? Já se ti divím, skoro tě nevídáme, víš? Neměla bys tolik pracovat, měla bys založit rodinu.“ Naše možná odpověď, kterou ale nikdy říct nemůžete: „Ahoj, pracuju, to jo. Baví mě to totiž, snažím se vypadnout z týhle země na pár měsíců a nedělat absolutně nic. Znáš to? Nevídáte mě, inu jste pořád jenom s dětmi v takovém tom uzavřeném kruhu, kam se bojí všichni singles bez dětí jen vstoupit, protože okamžitě dostanou jedno dítě do ruky s myšlenkou jeho matky – jí to určitě strašně chybí, chudince bezdětný.“ Jenže místo toho jenom většinou kývete. Když se kolečko ponížení a vlastního vnitřního boje s tím že nemusíte dnes večer počít, chýlí ke konci – setkáte se s nevěstou. Zde nastává zase jiný okamžik. Možná, že někdy i nerada, po tom všem, co jste si musela vyslechnout, musíte uznat, že nevěsta vypadá šťastně. Má krásné šaty, těhotenství jí náramně sluší. Ženich ji bere za ruku a je pyšný, že ji má. V tu chvíli do sebe kopnete sklenky vína a svět se zdá o něco měkčí.