Text: Adéla Hálková / Kristina kittI Nedvědová / Veronika Vidomusová
Marina Šternová
Marina Šternová je prosáklá česko-izraelskou kulturou až do morku kostí. Právě proto je neustále jednou nohou v Tel Avivu a druhou v Praze. Dva světy, dva životy. Možná, že proto má tak zajímavou jiskru v oku a proto je i tak úspěšná v tom, co dělá! Přeci, tolerance a balanc jsou vlastnosti charakteru, sloužící k tomu, aby měl člověk v duši mír a nutnou invenci, která je pro umění tak potřebná. Kdekoliv na světě. Hlavně pak, když jste kulturní atašé.
Ocitla ses někdy v krytu? Jaký to byl pocit? A nechtěla jsi pak navždy zůstat v Praze?
Ano, ocitla. Ve spodním prádle a v županu, ještě s několika mými sousedy. Siréna zazněla ve chvíli, kdy jsem se chystala do sprchy, a já musela běžet do krytu. V tu chvíli jsem ani tak neřešila, kolik raket spadne, ale že na mě všichni pobaveně pokukují. Takové situace se stávaly běžně a vyprávěly se pak v hospodě. Nicméně, humor nikdy neuškodí, především v dobách plných napětí. A jestli jsem se bála? Ano, bála. Naše generace vůbec válku nezná. A podle mých izraelských kamarádů tohle prý nic nebylo. Z Gazy vystřelili na Izrael během týdne asi 1500 raket. Mně to rozhodně jako ‚nic‘ nepřipadalo. Válka je hnus.
Když se ráno procházíš po Tel Avivu, co považuješ za ty nejtypičtější okamžiky, vůně nebo zvuky?
Kafe, troubení aut, křik kolemjdoucích, vůně čerstvého ovoce apod. Přestože pracují opravdu hodně, Izraelci si zároveň umějí život vychutnat. Většina se ráno zastaví u kiosku pro kafe nebo čerstvý džus, na chvilku si třeba i přečtou noviny a pak vyrazí dál. To mě na nich inspiruje, eliminují zbytečný stres. Život je jen jeden a času je málo...
Když jsi poprvé stála u Zdi nářků, bála ses na tu svatou stěnu sáhnout?
Nebála. Přišlo mi to zcela přirozené. Nicméně, v Jeruzalémě je cítit velmi silná energie a ne všem to vyhovuje. Spousta lidí dá raději přednost jakoby lehkomyslnému a povrchnímu Tel Avivu. V Jeruzalémě je jiná atmosféra, historie vás zcela pohltí, je všude kolem – v ulicích, domech, ve vzduchu. A na člověka padá tíha staletí... Já ale Jeruzalém miluji, je to pro mě velmi silné duchovní místo a utíkám si tam ráda odpočinout ze spárů živelné telavivské metropole.
Rozhovor je v rubrice, Ženy, co dělají krásné věci, jakou krásnou kulturní věc jsi v Izraeli uspořádala a jsi na ni pyšná?
Než jsem odjížděla do Izraele, měla jsem dva sny. Uspořádat hudební festival v Tel Avivu a přivézt Divadlo bratří Formanů do Jeruzaléma. Obojí se podařilo v rámci projektů, jež jsme zorganizovali v roce 2011 a 2012 pod názvy Prague-Tel Aviv Urban Party a Days of Prague in Jerusalem. To mě moc hřeje na duši. A pyšná jsem na to, že se mi v rámci mého působení zde podařilo iniciovat různé druhy spoluprací a propojit lidi na české a izraelské kulturní scéně takovým způsobem, že již není zapotřebí žádné další instituce. Nebo před pár dny mi místní izraelská hip hopová hvězda Adi Ulmansky, kterou jsme vybrali do projektu Dny Jeruzaléma v Praze, řekla, že koncert v Praze byl její nejhezčí hudební zážitek a spolupráce s lidmi v Čechách ‚nakoply‘ její kariéru. Teď prý má spoustu dalších nabídek v Evropě, ale Praha pro ni už navždy bude srdeční záležitost. To je pocit!
Helena Dařbujánová
Designu se věnuje od roku 2009, ale i za tak krátkou dobu se vryla do mé paměti – a to především designovými kousky, které okouzlí každou ženu – dámským budoárem, romantickou postelí Mácha nebo krajkovou lampou Má drahá. Za svou tvorbu byla několikrát oceněna. Práce na jejích dílech je manufakturní, využívající stávajících lidských zdrojů a prezentující to nejlepší z díla královéhradeckých řemeslníků: tedy čalouníků, truhlářů, kovovýroby, krejčovského salonu...
Na vašem profilu máte větu: Design je způsob, jak umožnit člověku (ženě) žít své sny o životě. Znamená to tedy, že tvoříte primárně pro ženy?
Tou ženou jsem já. To já žiji skrze design svoje sny. A jestli tvořím více pro ženy? Snad ani ne, jen ženské představy a potřeby znám přece jenom lépe než ty mužské.
Co nebo kdo vás při práci inspiruje?
Inspiruje mne všechno – pocity, představy, vzpomínky na dětství strávené v babiččině kuchyni, vzpomínky na věci zaprášené a zapomenuté, na vše staré a dobré. Je to jistá potřeba poezie v životě, tedy alespoň ta moje vlastní. Potřeba radosti ze života. Dále také nejrůznější řemesla, staré i nové materiály, příroda, Dušan Jurkovič atd.
Jaký kousek z vašeho portfolia je váš nejoblíbenější? Minulý rok mě nadchly ‚makronky‘.
V pokoji jsem měla vždy tyto věci – knihovnu, nepořádek, šicí stroj, ‚nic na sebe‘ atd. Co jsem v pokoji ocenila, bylo velké toaletní zrcadlo s odkládací plochou, s šuplíky a vitrínou. Před ním jsem strávila spoustu času, ať už jako princezna, tanečnice nebo kadeřnice, která samu sebe bez zardění stříhala. Zrcadlo vyrobil dědeček truhlář, což mi bylo tenkrát jedno. Dnes má v mém pokoji svoje čestné místo, je plné vzpomínek. A v dívčím pokoji nesmí chybět hlavně svoboda – možnost utvářet si svoje vlastní představy o čemkoliv a následně i pokoj podle svých představ. Prozradíte nám, co chystáte na podzim/zimu? Chystám otevření obchodu s mými věcmi v Praze. Tip Heleny Dařbujánové: To je jasné – sledujte a podporujte český design.
