Populace z Planety Romance
Vydržím hodně, ale tohle už trochu nalomilo i mé jinak ocelově pevné nervy. Odepisuji paní Jitce, jestli to tentokrát opravdu myslí vážně, nebo si ze mě střílí, nebo mě považuje za zlatokopku či duševně narušenou osobu. Pan M. se totiž věkově i prostorově zcela vymyká mým požadavkům. Vyjadřuji proto paní Jitce své podezření, že jestli existuje nějaká planeta, na které se sdružují ty nejprapodivnější lidské existence, pak se jmenuje Planet Romance. Jitka si bere několik dlouhých dnů na odpověď, ze které se dozvím, že ANO, že to tato půvabná blondýnka myslí opravdu vážně a že se jí nelíbí, jak se o panu M. vyjadřuji (na jeho adresu jsem ve skutečnosti nenapsala ani slovo). Prý je smutné, jestli soudím lidi jen podle toho, jak vypadají... Zřejmě nevěřím, že „silná a velká duchovní láska může vzniknout mezi mužem a ženou i s velkým věkovým rozdílem.“ To má tedy ‚Jituš‘ pravdu (jednoho taťku už totiž mám), ale když poté na webu Planet Romance narazím na svatební foto samotné Jitky s jejím americkým chotěm, je mi jasné, že o této ‚duchovní lásce‘ ví své. Nicméně si trvám na svém a prosím ji, aby mi už nikdy ze své planety žádného ‚mimozemšťana‘ neposílala. Ale jak mi Jitka správně naznačila, kdybych si zaplatila členství (aspoň to za těch 25 tisíc) mohla jsem si z mužů na její planetě vybírat sama a pár fešáků by se tam určitě našlo. Dobře mi proto tak!
Básničky od včelky a inkoustu
Můj italský ctitel Nikolas ohlásil, že přijede koncem září. V mezidobí mě ovšem nadále zahrnuje pusinkujícími smajlíky a srdíčky přes mobilní chat. Zatímco já už se začínám trochu otravovat, jemu vytrvalost rozhodně nechybí a rozhodne se na mě vytáhnout těžší kalibr – poezii! Už mi od něj nechodí jen ‚prosté‘ komplimenty se smajlíky, přichází inovace. A tak se mimo jiné jednou dozvím, že Nikolas závidí slunečním paprskům, které se mohou dotýkat mých vlasů, a že by si přál být včelou, aby mohl opylovat růže pod mými okny...“
Jak se zdá, svět o básníky ještě tak docela nepřišel. Z jedné ze dvou mezinárodních internetových seznamek, na kterých mám účet, mi přišla zpráva od Chrise z Francie. Po předešlé francouzské katastrofě jsem trošku obezřetná. Chris má na profilu fotky jen po ramena a uvádí, že má ‚pár kilo navíc‘. Trošku se divím, proč píše sportovně založené ženě, jež má zájem o seznámení s muži s podobným životním stylem. Třeba to nebude tak zlé, uklidňuji se, ale popravdě jsem už tak nějak připravená na to, že setkání s realitou bude opět spíš horší než naopak. A nemýlím se. Na setkání přichází kulaťoučký muž s batohem na zádech. Opět se přesvědčím, že tělesná výška je údaj, ve kterém si muži rádi přidávají. Z Chrisových 173 centimetrů uvedených v profilu je ve skutečnosti nanejvýš stopětašedesát. Slušnost mi ale velí, abych s plachým Chrisem strávila alespoň zdvořilou hodinku nad kávou. Je nervózní, ale snaží se konverzovat, co to jde.
Povídáme si o jeho práci v telekomunikacích, kterou dělí mezi Českem a Francií, o mé spisovatelské profesi i o tom, že ve svých 43 letech ve Francii ještě stále bydlí se svými rodiči. Nejvíc si pochvaluje víkendy, které rád tráví tak, že se s rodiči a sestrou zavřou v obývacím pokoji s dostatkem dobrého jídla a dívají se na jeden film za druhým. Ale občas si Chris rád zajde i zaplavat. Večer mi od něj dorazí e-mail. Děkuje mi za příjemně strávené odpoledne a zve mne na dobré jídlo do dobré restaurace. Vcelku plachý Chris mě ovšem dorazí na samý závěr svého mailu. Chtěl by se mnou totiž začít psát novou životní kapitolu a je si jistý, že by nám to spolu šlo velmi dobře, protože v psaní jsem přece profík, a tak bychom se mohli skvěle doplňovat. „Buď mým perem, já budu tvůj inkoust...“