V pondělí jste v práci dostala za úkol udělat jednu prezentaci. Odevzdat ji máte až v pátek. „Spousta času,“ myslíte si. „Za tu dobu to stihnu klidně dvakrát.“ Jenže ve skutečnosti se na to vrhnete až po pátečním obědě a zůstanete v práci do devíti. Cestou domů si pak nadáváte, že to snad není možné, jak jste líná. Jenže on je asi problém někde jinde než v lenosti.
Text: Zdenka Tomis
Určitě jste se totiž celý týden neflákala. Jistě jste splnila jiné důležité úkoly, možná i něco navíc, možná jste si stihla i perfektně uklidit stůl, pomoci kolegyni a zalít všechny květiny ve vaší i té vedlejší kanceláři. Na prezentaci bylo pořád času dost, a tak jste to odkládala a odkládala. Prostě se vám do toho nechtělo. Říká se tomu prokrastinace a je to vcelku běžné. Když to ale necháte zajít moc daleko, můžete kvůli prokrastinaci přijít úplně o všechno. Jako Honza. Když studoval střední školu, jeho rodiče odjeli na delší pracovní stáž do zahraničí a on zůstal doma. Měli za to, že už je skoro dospělý, a tak nepotřebuje každodenní dozor. Jenže náhlá absolutní volnost způsobila, že Honza začal kašlat na školu a zhoršil se snad ve všech předmětech. Potom se rodiče vrátili, jenže měli víc jiných starostí než řešit Honzův prospěch. Rozhodli se totiž rozvést. „Po rozvodu jsem začal bydlet s tátou. On byl úspěšný a ambiciózní, dokázal hodně pracovat. Já naopak do školy téměř nechodil. Zkusil jsem i dálkové studium, ale v jeden moment jsem se na to vykašlal úplně,“ vzpomíná Honza. Se základním vzděláním ale bylo těžké sehnat práci, takže není divu, že se začal postupně zadlužovat. Rodiče mu sice se splácením i hledáním práce ze začátku pomáhali, ale když viděli, že to nikam nevede, s Honzou se pohádali a on utekl z domova. „Přespával jsem, kde se dalo, stal se ze mě prakticky bezdomovec.“ Kdyby znovu nezasáhl jeho otec a nevzal Honzu k odborníkům, byl by zřejmě na ulici dodnes. Neměl totiž vůbec žádnou motivaci, která by ho hnala do učení či do práce. Dnes už má práci, u toho studuje svůj vysněný obor fyzioterapie a bydlí se svou novou přítelkyní.
Víte, co mu pomohlo? Několik velmi dobrých rad odborníka na prokrastinaci Petra Ludwiga. Právě ten si ho vzal do parády a naučil ho znovu získat motivaci a přestat odkládat všechny důležité úkoly.
Jestli si teď říkáte, že se vám nic podobného nemůže stát, protože prokrastinace je výsadou studentů, pak jste na omylu. Chorobné odkládání úkolů může postihnout úplně každého bez ohledu na věk, pohlaví či profesi. Proto rozhodně neodkládejte čtení následujících tipů na to, jak prokrastinaci nejlépe porazit.
Kde vzít motivaci?
Tou vůbec nejhorší motivací je pomyslný bič, který nad vámi drží váš šéf. Když si na něj totiž zvykneme, přestáváme být schopni dělat věci sami od sebe. Navíc je logické, že tenhle vnější tlak automaticky zhoršuje naše výkony.
Být kreativní, když to šéf nařídí, je samozřejmě složitější, než když chceme něco vymyslet kvůli sobě. Podle Petra Ludwiga byste se však neměli motivovat tím, že si nastavíte konkrétní cíl, tedy např. to, že musíte pracovat, abyste si jednou mohli koupit ostře žluté Ferrari s dvanáctiválcovým motorem. Krátkodobě to fungovat může, ale dlouhodobě z toho budete mít spíš depresi, protože se vytouženého auta nemůžete dočkat. Mnohem lepší je motivovat se samotnou cestou k cíli a na ní si jen vyznačit určité milníky, kterými cesta nekončí, ale naopak vás posunou kupředu.
„Když jsem psal svoji knihu o prokrastinaci, nebylo mým cílem jen napsat knihu. Psal jsem proto, abych lidem pomohl lépe využívat jejich čas a potenciál,“ vysvětluje Petr Ludwig. Stvořil si svoji životní vizi a postupoval po menších krůčcích. S tímto přístupem můžete být šťastní hned, nikoli se frustrovat až do té doby, než si domů přivezete Ferrari či kabelku od Vuittona. Radost z ní navíc nejdéle za měsíc přejde, začnete ji brát jako samozřejmost a frustrace je zpět. Nejlepší je obklopit se lidmi, kteří chtějí v životě dosáhnout podobných věcí jako vy, skupinová motivace vskutku funguje.
Jak si poručit?
Nejčastějším důvodem, proč pořád všechno odkládáme, je to, že si neumíme poručit a už vůbec se neumíme poslechnout. Rozum ví, že máme jít a něco dělat, ale emoce ho brzdí – prostě se nám nechce. Tečka. Chcete-li tedy být výkonnější, musíte se naučit svoje emoce ovládnout. Možná se budete divit, ale paradoxně vám v tom pomůže malý odpočinek, dobití vaší energie. Takže několikrát během dne vypněte telefon, vypijte sklenici džusu a běžte se na chvilku projít. Díky tomu, že se trochu zregenerujete, budete mít více síly k ovládnutí vlastních emocí a díky tomu pak uděláte víc práce než bez odpočinku.
Jak posílit vlastní vůli?
Podle Petra Ludwiga se dá vůle posilovat stejně jako svaly. Aby ta vaše nabyla obřích rozměrů, zafixujte si pár správných návyků, díky nimž se můžete naučit mít dokonce i nepříjemné činnosti docela rádi. Základem je nemít na sebe přehnané nároky. Je rozdíl, když si naplánujete, že zmíněnou prezentaci, kterou jste dostali za úkol, uděláte za jedno odpoledne, nebo když si hned v pondělí řeknete, že si ji rozdělíte na menší části a každý den uděláte pouhých pět stran. Nezabere vám to moc času a v pátek najednou zjistíte, že prezentaci máte hotovou, aniž by vás stála nějaké velké úsilí a sebepřemlouvání. „Kdybych si na začátku psaní své knihy řekl, že každý den napíšu jednu kapitolu, pravděpodobně bych ji vůbec nedokončil,“ dodává Petr Ludwig. Když si na každodenní činnost zvyknete, po zhruba dvaceti opakováních vás už ani nenapadne ji odkládat. A pokud si skutečně nastavíte nízkou laťku, snadno ji překonáte, což vám klidně každý den bude přinášet uspokojení a radost.