Věru Chytilovou jsem poprvé naživo viděla v prvním ročníku na FAMU. Byl to den po Mikulášské, což je den, kdy každý student filmové akademie má pocit, že nepřežije do odpoledne. Kocovina vámi tak cloumá, že nemůžete stát pevnýma nohama na zemi. Právě proto si Chytilová jistě tento moment vybrala k tomu, aby vypsala speciální povinnou přednášku. Chtěla nás nachytat.
TEXT: Kristina Kitti Nedvědová
Třída se plnila alkoholovým odérem. Každý z nás se snažil nějak probrat a nepozvracet se. Proto vzduchem syčely limonády nebo voněla káva. Usadili jsme se do lavic a čekali na profesorku, která z naší školy dělala něco víc než prudu. Byla to totiž ikona. Konečně přišla. Ve svých osmdesáti letech vypadala dokonale. Bílý rolák, na něm mohutný šperk. Skvěle padnoucí kalhoty s pukem. Ostře střižený účes, brýle, make-up, nalakované nehty. Nic, co bychom často vídali na našich vlastních babičkách.
Věra přišla, posadila se za katedru a podívala se do velké učebny, která byla snad poprvé v čase mého studia plná. Šibalsky se usmála našemu stavu a začala: „Prrvní si sedne do řady scenárristika, pak rrrežie, pak kamerra, pak střih a pak mi je to úplně jedno.“ Sedli jsme si, jak si přála. A zmateně jsme po sobě koukali. Já (za scenáristiku) jsem seděla přímo naproti ní, kousek stranou u okna, a přála si, ať si mě za celou dobu nevšimne. Profesorka chtěla vědět jedno, proč děláme film a co je naše téma? Dost obtížné otázky pro studenty, kteří v sobě mají několik promile alkoholu a ostych. „No tak, krrucinál, to jste jako ovce? Bez mozků? Nebo jak?“ Většina z nás začala nezdravě rudnout. Chytilová zabodávala pohled do mých spolužáků a já se krčila v rohu. Nakonec ukázala na Luboše, co seděl vedle mne. Ten se vyznačuje tím, že mluví jako za první republiky a měl jít na DAMU, ne k nám. „Já? Inu. Jak bych to řekl. Moje téma. Hm. Téma. Proč dělám film? Asi snad proto..., že.“
Chytilová se rozesmála a následně ho nazvala chudákem. Myslím, že se z toho nikdy asi nevzpamatoval. Následně se rozhovořila o postavení ženy ve filmu a o tom, jak je složité tahat děti ze školky a jít na plac režírovat. Pustila nám své absolventské filmy, a když se někdo pohnul, nebo si chtěl odskočit na toaletu, málem rozsvítila, aby na něj viděla. Nicméně, jakkoliv může tato scénka vypadat hororově, teď když před pár dny Věra zemřela, působí na mě téměř magicky. Jako setkání s někým, kdo film tvořil, utvářel.
Věra Chytilová byla krásná žena, která musela být hodně ostřílená, aby se prorvala tak ryze mužským světem, jako film je. Vystudovala architekturu, ale živila se jako klapka na Barrandově, kde se pak vypracovala na pomocnou režii. Následně vystudovala FAMU a proplouvala vždy s čistým štítem tenkrát prorežimním filmovým světem. I přesto, že natočit celovečerní film je neskutečně náročná záležitost, rozhodla se stát matkou a na plac chodila s na - růstajícím bříškem až do posledních dnů před porodem. Otevřeně bojovala za právo hovořit o tom, co žena chce, a několikrát se snažila dostat do politiky, což se jí ale nepodařilo. Její boj za vlastní realizaci, rodinný život a ego možná způsoboval její častou nevrlost a vytvářel prostor a situace pro smutek. Ale jako by se nikdy nechtěla vzdát a neustále bojovala.
Na FAMU jsem s paní Chytilovou měla ještě jeden zážitek. Režisérka totiž milovala řízek s teplým bram- borovým salátem, který se podává v klubové restauraci FAMU. Chodila tam na něj poměrně často, společně se svým psíkem. Jednou jsem šla na toalety, a když jsem vycházela, Věra stála u umyvadla. Upravovala si účes. Já, nervózní, jsem se až moc do široka usmála a neznatelně ji pozdravila: „Do-dobrý den.“ „Dobrej,“ prohodila unaveně Věra. Domyla jsem si ruce a usušila si je papírovou utěrkou. Ona se na mě zadívala a usmála se. Mile a spontánně. „Sluší vám to,“ řekla. Zmizela ve dveřích a za ní proběhl malý chlupatý psík. Já stála u umyvadla ještě chvíli. A stejně jako teď, když píšu tyhle vzpomínkové řádky, mě naplňoval takový osudový pocit. Asi každá žena, která by ráda zažila nějakou tu svobodu bytí a naplňování svých snů, je ráda, že s ní promluvila žena, která to už dokázala. A právě to je odkaz krásné modelky, režisérky a architektky Věry Chytilové – ženy by měly mít své životní téma. A kameru.
Věra začínala jako manekýnka.