Je libo domácí klobásku?
Nebyla to tak úplně pravda. Probudila jsem se už v půl osmé a točitými schody sešla dolů do kuchyně. Topení v každém patře včetně koupelny bylo horké, přesto v domě bylo stále chladno, byl zkrátka ‚nevytopitelný‘. Rozhlédla jsem se po kuchyni vybavené masitým dřevěným nábytkem. Všude dokonale čisto a uklizeno. Bylo znát, že se tu běžně nevaří. Ani nejí. Velká lednice zela téměř prázdnotou. Zabila bych pro hrnek kafe! V kávovaru však chyběly filtry. A kafe? Zběsile jsem začala prohledávat všechny skříňky. Nepohrdla bych ani turkem. Oželela bych i mléko... Nic! Jenom pár ovocných čajů. Do háje! Podívala jsem se z okna. Doma ze své teplé garsonky se koukám na protější Albert a Tesco express. Tady se mi ale z jedno - ho okna nabízel výhled na les a z druhého na kopce. A další velké domy. A další rodící se usedlosti, které si jistě stavěli další úspěšní podnikatelé. Všechny od sebe stály v uctivé vzdálenosti, všechny měly dostatek soukromí a přede všemi stálo alespoň jedno nablýskané auto..
Pod schody byla Erichova malá pracovna. Velká mapa světa nad stolem byla ošpendlena vlastními Erichovými fotkami z míst, která navštívil. Rezignovaně jsem vyšlápla zpět do svého podkrovního útočiště a šla se zahřát do sprchy. Sotva jsem si dofoukala vlasy, ozvalo se harašení v kuchyni. Pán domu dorazil s čerstvými houskami z pekárny a nákupem. Nechyběl losos, anglická slanina, šunka ani – domácí klobásky! „Tohle chceš všechno jíst?“ zeptala jsem se udiveně. „Okusíme to, ne? Ty klobásky mi dal jeden můj zákazník, jsou výborné, domácí,“ lákal mě Erich. „Já ráno maso nejím, promiň. Udělalo by se mi zle,“ zarazila jsem ho, když se mi snažil dát ke klobásám přičichnout. „Aha, co tedy jíš?“ zeptal se očividně zklamaně a mně bylo při pohledu na něj jasné, že na pravdu – ovesnou kaši nebo ovoce s vlašskými ořechy, medem a se skořicí – je ještě příliš brzy. „Dám si dvě housky s máslem,“ hrábla jsem do papírového sáčku. Erich na chvíli zmizel a pak se zase odněkud vynořil se sklenicí Nutelly, marmeládou a medem. A tak jsme seděli vzorně naproti sobě u jeho velkého dřevěného stolu, já si mazala máslo a med na rozkrojenou housku, on si ukrajoval kolečka domácí klobásky, občas to proložil lososem a nakonec to zazdil pár plátky slaniny. Popíjeli jsme ovocný čaj s marcipánovou příchutí a k tomu nám hrála sta - nice Harmony FM neuvěřitelné odrhovačky z 80. let.
Němku? Děkuji, už ne!
Svoje první kafe – v plastovém kelímku – jsem si dala až v nemocniční kavárně, ve které jsem na Ericha čekala, když šel navštívit svou nemocnou matku. Bylo kyselé, ale v tu chvíli mi chutnalo jako prvotřídní italské presso. Na první vánoční trhy jsme vyrazili i v nepříznivém počasí. Dali jsme si svařák, já flammkuchen a Erich (opět) klobásu s houskou. Během dalších dvou dnů jsme navštívili další dva místní vánoční trhy. Všude jsme potkávali Erichovy sousedy nebo známé. Vždycky se dal s někým do řeči a všichni po mně zvědavě pokukovali, a pokud uměli alespoň trochu anglicky, zapředli konverzaci i se mnou. Ty nejkrásnější vánoční trhy nás ale čekaly až v Hamburku v den mého odjezdu. „Věřila bys, že jsem tu v prosinci ještě nikdy nebyl?“ řekl mi nadšeně Erich, když si ten den vychutnával nejen vůně jednotlivých stánků, ale i teplejší počasí. Řeč se pochopitelně sem tam stočila i na osobnější témata, ale o těch mi v článku psát nepřísluší. Zcela určitě to však Erich a jeho přátelé nemají při hledání partnerky lehké. S Němkami mají prý špatné zkušenosti a slovo kariéra i emancipace jim nahání kopřivku. „Nemám nic proti to - mu, aby žena pracovala, problém je v tom, že ony chtějí všechno, nepřetržitou kariéru i děti. Starat se o ně už ale nechtějí. Na to by nejraději měly už od porodu chůvy,“ vysvětloval mi rozhořčeně Erich, proč se rozhodl hledat si partnerku mimo rodnou vlast.
I muži pláčou
„Doufám, že se brzy vrátíš,“ kladl mi na srdce, když se se mnou dojatě loučil na letišti. Z našeho prvního víkendu jsem měla smíšené pocity. Oba jsme byli diametrálně odlišní, to zásadní jsme ale měli společné. Upřímně někoho hledáme a bojíme se, že se znovu zklameme...
„Rozhodl jsem se, že od zítřka začnu jíst zdravěji – víc ovoce a zeleniny. A taky se začnu víc hýbat, abych byl zase fit jako dřív,“ psal mi Erich z ničeho nic po dvou dnech od našeho společného víkendu. Druhý den mi na mobil poslal fotku své zdravé večeře. Ráno mi hlásil, že byl běhat a pak si šel zaplavat. „To děláš kvůli mně?“ ptám se ho překvapeně. „Kvůli tobě, kvůli sobě i kvůli nám... doufám.“