Nejde o romantiku, ale o ‚š‘
„V první řadě je to naprostá diskrétnost, dochvilnost v dohodnutých časech a pak pochopitelně dokonalá čistota,“ vyjmenovává Pavel, který po každé vášnivé hodince klientů ve své garsonce uklízí sám. „Je třeba vždy převléct postel, umýt a vydezinfikovat koupelnu a doplnit občerstvení (což už je nadstandard, za který si milenci musí připlatit). „Někdy je to docela honička, mezi dvěma páry mám třeba jen půl hodiny na úklid,“ říká vytížený podnikatel. A kolik vlastně hodina vášně v jeho panelákovém ‚azylátku‘ stojí? „Během dne beru čtyři sta až pět set za hodinu, v noci si účtuji o dvě stovky míň, protože největší zájem je o termíny v dopoledních hodinách a odpoledne,“ vysvětluje Pavel. Důvod je jasný, většinu klientů tvoří ženáči, kteří už přes noc musí spát v manželské posteli. „Neptám se pochopitelně na důvody, ale není těžké uhodnout jejich rodinný status. Bývají to muži středního věku s mladšími ženami či dívkami, u těch už není vždy zřejmé, jestli jsou to jejich sekretářky nebo štětky.“ Milenecký azyl si můžete pronajmout i na více hodin či na celou noc. „Díky za azyl, strávili jsme tam skvělý Silvestr ve třech,“ pochvaluje si anonym v diskuzi na stránkách jednoho z pražských šmajchlkabinetů, které v hlavním městě seženete už od tří set korun za hodinu. Každých dalších šedesát minut vás vyjde o zhruba padesát korun navíc. Co můžete čekat? Rozhodně vás v azylu ‚nadržených‘ nepřivítá dobře vychlazené šampaňské a postel posetá rudými lístky růží. Na čistě povlečených peřinách najdete nanejvýš ručníky.
„Nejde přece o romantiku, ale o šukání,“ konstatuje bez obalu Pavel. Na rozdíl od klasických hotelových pokojů si tu milenci mohou zaskotačit i na kuchyňské lince, která bývá v apartmánu k dispozici i s vybavením pro případ, že dvojice zatouží po ‚erotické gastronomii‘. Zařízení mileneckého hnízda bývá skromné a střízlivé, lepší koupelny nebo ‚sofistikovanější postel‘ už bývají součástí ‚azylů‘ kolem pěti set korun za hodinu.
Špatné svědomí? Zatím ne.
Při pohledu na Pavla se přeci jen nabízí otázka na tělo. Jak se jemu samotnému žije a spí v bytě, který přes den (a někdy i přes noc) slouží převážně jako útočiště nevěrníků? „Raději jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ krčí odevzdaně rameny. Nějak se přece živit musí a tohle je koneckonců byznys jako každý jiný. „A není to zase taková pohoda, jak to na první pohled vypadá. Než se pár sexuálně nabaží, musím se pohybovat někde poblíž – v supermarketu, v parku... Kam jinam bych šel, když pak hned musím dát byt zase do pořádku?“ Pavel nicméně zastává názor, že bez poptávky není nabídka, a on je jen jeden z řady, kteří ji vyplňují. „Neříkám, že jde o podnikání, kterým se člověk může chlubit, ale nemám ani pocit, že by to cokoliv vypovídalo o mně. Pokud to opravdu o něčem vypovídá, pak je to naše společnost.“ A negativní energie, kterou by mu cizoložníci mohli po sobě v jeho bytě zanechat? Na tu prý nevěří. Tedy zatím...