NÁZOR MUŽE
„Vzpamatuj se! Ušetři mě těch svých nutričních pokusů a začni hubnout jinak.“ A na případnou otázku: „A jak prosím Tě?“, odpovíme drsně: „Co třeba sex – vzpomínáš?“
text: Pavel Hamar st.
Ani letos se první den roku v naší rodině neobešel bez předsevzetí...
Na první pohled to zní nevinně – člověk zrekapituluje rok uplynulý a v případě soudnosti nalézá nepřeberné množství ‚detailů‘, které by ve svém životě mohl vylepšit.
Je to poměrně jednoduché – kdo z nás nezhřešil zakázanou cigaretou, po níž je svět růžovější, sklenkou vína i něčeho tvrdšího nebo sladkými ‚tečkami‘ následujícími po nikdy nekončícím menu. Většina z nás prostě objeví, v čem by mohli být lepší. Takže po novoročním přípitku, polibku od blízkých i neznámých u nás doma následovalo: „Ode dneška hubnu!“ Všichni se mylně domnívají, že věc, jako je předsevzetí, se týká jen jich samých. Jistě! Partner budoucího nekuřáka snad vydrží jeho lepení náplastí nebo žvýkání odvykacích žvýkaček, partner nového abstinenta se smíří s lednicí plnou džusů a minerálek, ale co my, jejichž dámské protějšky se rozhodly radikálně hubnout? Jak to, že ‚naše‘ lednice ještě včera vonící nezdravým uzeným, tučnými sýry z mých gurmetských snů, naloženým biftekem, který se těšil, až ho po předehře na pánvi poškádlím steakovým nožem, a v neposlední řadě cinkající chladícím se pivem, jak to, že tenhle přístav mojí naděje najednou zeje prázdnotou? Nevábně voní po červené řepě, vedle které se v tom jinak nečekaně volném prostoru třese nízkotučný sýr a zdálky na to kouká osamocený bílý jogurt podepřený bezvaječnými těstovinami.
Jak my máme skousnout (slovo z dob, kdy ještě bylo doma co jíst), že na jídelním lístku vyvěšeném na nástěnce v předsíni čteme namísto rajské s HK brokolice s česnekem a strouhaný nízkotučný sýr, salát z červené řepy, vařené vajíčko, fazolové lusky se zázvorem, a aby toho nebylo málo, tak i slova, která se snad nedají ani napsat – mrkvový perkelt? Jak my máme přijmout fakt, že namísto domácího klidu u večerních televizních zpráv (s lahví oroseného piva či se sklenkou přívlastkového vína a spoustou nezdravého jen tak ‚na zobání‘) se nám v obýváku ozývá namáhavé funění a skřípot špatně promazaných sportovních strojů? Řešení jsou v zásadě dvě: Za prvé se předvedeme jako pánové tvorstva a budeme ty pro nás nepochopitelné věci přehlížet s ironickými poznámkami typu: „Uvidíme za měsíc, drahoušku, známe ty tvoje předchozí pokusy.“ A jen tak namátkou připomeneme vyhozené peníze za zázračné jehlice v uších, po kterých nemáte hlad ani stres, optimistické barevné publikace o zdravé výživě, na které v knihovně přibývá další vrstva prachu, případně propadlé permanentky do fitness, kde jedna lekce vyšla po přepočtu na počet návštěv asi na milion... Nebo v podobném duchu, ale s trochu větším tahem na branku před odchodem za kamarády do restauračního zařízení proneseme nějaká zásadní sdělení typu: „Vzpamatuj se!!! Ušetři mě těch svých nutričních pokusů a začni hubnout jinak.“ A na případnou otázku: „A jak prosím tě?“, odpovíme drsně: „Co třeba sex – vzpomínáš???“ Za druhé, pak nebudeme (ve svých vlastních očích) až takoví machři a řekneme něco neočekávaného, něco ve smyslu: „No, když už tady stejně není nic pořádnýho k jídlu, miláčku, nakrouhej těch zelených hrůz o něco víc, já to snad nějak přežiju.“ Znám takové chlapy, ale přesto si myslím, že ve většině českých domovů tahle varianta dost připomíná science fiction, nebo ne, dámy?
Co dodat na závěr? Já pevně doufám, že to moje drahá žena vydrží. A doufám taky, že i když se já nepřikloním k té bolestivější ‚zdravé‘ kuchyni, neuteče mi po pár týdnech jako krásná hubená vysportovaná blondýnka k někomu s pekáčema buchet ne na talíři, ale pod tričkem... Ale co když ano? Tak to vypadá, že taky přejdu na mrkev...